Kapitola XVI.

2. prosince 2013 v 16:39 | Dylan |  Secrets of loneliness
Omlouvám se za zpoždění, ale nějak mi to nevyšlo. Příště si na to dám pozor :D


(Derek)
Potom co z Conora vytaháme vše, co se dá, dáme mu pokoj a vrátíme se do kanceláře, abychom všechno poreferovali kapitánovi. K tomu využijeme i počítač, do kterého zadáme Martinovi identifikační údaje, a vzápětí se nám naskytne pohled na slušně dlouhý trestní rejstřík. Je až s podivem, že jsem na to nikdy nenarazil. Ale zase je pravda, že potom co zemřel, nebyla ani příležitost, aby někde figuroval. Nyní už víme, jak jeho sourozenci přišli k nové identitě. Z Martina se vyklubal profesionální padělatel. Dokázal zfalšovat snad cokoliv, od uměleckých děl po osobní doklady. Dokonce se zjistilo, že i on figuroval v několika případech, kde se Burkhardovi ukázali jako podrazácké svině. Jenže on vždy vystupoval pod jinými jmény a svou totožnost pečlivě skrýval. Byl takzvaný tichý společník, ale přitom to vše řídil. Dokonce se nám Conor přiznal, že na nás Martina upozornil jako na potencionálně dobré obchodní partnery. Jednou na nás narazil ve městě, kde jsme často pobývali a dělali slušné potíže místním obchodníkům. Často jsme nakupovali bez zaplacení a to nekrytě. Jednoduše stačilo si s majitelem chvilku povídat a on nám pak velmi rád vše dal zadarmo. Až takoví jsme byli grázlové. Když viděl jak jednáme, referoval o nás Martinovi, který se s námi pak jako náhodou seznámil. Podle všeho se s námi měl spřátelit a až by měl naší plnou důvěru, zasvětil by nás do jeho obchodů. Jenže se stala chyba. Já jsem ho začal zajímat úplně z jiného důvodu a dopadlo to, tak jak to dopadlo. Jednou si mě na večer pozval k sobě domů a začal to na mě zkoušet. Jenže jsme nebyli naladěni na stejnou vlnu a tak se mě pokusil znásilnit. Netuším, jak Chris věděl, že jsem u něj, ale najednou se tam objevil a už na první pohled pochopil, o co se jednalo. Úplně se pak přestal ovládat, hrábl po Martinovi a třískal do něj tak dlouho, dokud ho neumlátil k smrti. Byl jsem úplně v šoku a nepřítomně seděl na posteli, odkud jsem všechno viděl. Nikdy jsem neviděl Chrise jednat tak nepříčetně a násilnicky a obrázek jeho zuřivého drcení Martinovi tváře se mi navždy zaryl do paměti. Když se mě pak chtěl dotknout a utišit, přepadl mě nepopsatelný strach z jeho doteku a já dostal hysterický záchvat. Tentokrát jsem já byl nepříčetný, ale ne zlostí jako předtím on. V mém případě se jednalo o panickou hrůzu z toho, co byl schopný udělat. Po mém výstupu jsem ho už neviděl. Moc si z toho záchvatu nepamatuju, ale jedno vím jistě. Řekl jsem hodně hnusných věcí a zapřísahal jsem se mu, že ho už nikdy nechci vidět. To se mi splnilo na dlouhých deset let. Hodně lidí to tenkrát dost zarazilo, když jsem se sesypal a Chris zmizel z města. Nikdo nechápal, co se stalo, a já s nikým půl roku nemluvil. Až jednou jsem jim řekl, že jsme se hnusně pohádali a při té příležitosti se rozešli. Elena z toho hned vyvodila, že je na vině Chris a vytvořila si k němu averzi. Svalila na něj úplně všechno, co je mi stalo. Dokonce i to mé selhání v podobě podřezaných žil. Ale tohle jeho chyba nebyla, jen já byl moc slabý na to, abych čelil svým nočním můrám. Po několika měsících strávených na psychiatrii jsem se rozhodl jít na policejní školu. Sice jsem musel složit psychologickou zkoušku, protože jsem musel dokázat, že netrpím nestabilní psychikou, ale to se mi povedlo a po přijímačkách jsem mohl nastoupit do ročníku. Už ve druháku jsem byl legenda. Učitelé mě vychvalovali do nebes a ostatní studenti mnou opovrhovali. Jediný Aaron se mnou mohl normálně komunikovat. Každého jiného jsem ignoroval nebo ho odbyl s tím že se s ním nemám o čem bavit. Prostě jsem byl sólo hráč s bezcitným pohledem i jednáním. Můj ročník byl silný na dobré lidi a při závěrečných zkouškách jsme měli tu čest být hodnoceni úspěšným kapitánem kriminální policie Joshuou Hamiltonem a vrchním soudcem Andrewem Rootem. Díky jejich přítomnosti jsem okamžitě získal místo u kriminálky a nedlouho na to jsem se vypracoval na zástupce kapitána.
"Tohle jsou sice hodně užitečné informace, ale stále nám to nevysvětluje, proč tě sledovali a kdo je zabil," vytrhne mě z mého bloumání v minulosti kapitán. Všimnu si, že mě Chris pozoruje a jeho pohled je více než znepokojivý. Jakoby tušil, nad čím přemýšlím.
"Ano. Podle všeho do toho nebyl Conor zasvěcen. Myslím, že by nebylo na škodu, kdybychom vypátrali Martinovu ženu. Ta by o tom mohla něco vědět," vzpomenu si na ní. Na to mi kapitán kývne a pak se vrátíme k práci. Ale jaké to nemilé překvapení, když zjistíme, že od chvíle co Sabrina Burkhardová opustila vězení, slehla se po ní zem. Nenahlásila své bydliště ani není záznam, že by vlastnila bankovní účet, auto nebo odcestovala ze země. Prostě nic, jakoby neexistovala. Tohle mě vždycky dokáže naštvat do nepříčetnosti. Když už si myslím, že jsme na dobré cestě, posere se to. Rozhodneme se dát její fotku a údaje všem policejním okrskům ve státě, aby jí v případě nalezení okamžitě transportovali k nám. My se zaměříme na jiné lidi, jejichž jména nám Conor dal a ke konci týdne je skoro všechny máme prověřené. Bohužel z nich nic moc nevypadlo a tak dál tápeme v mlze. Ve čtvrtek je ve škole pozdvižení. Všichni třídní musí od jednotlivých učitelů převzít klasifikace a sestavit žákům vysvědčení. Ta jdou odpoledne do tisku. Unavený ze všeho toho papírování se vláčím do práce a podivím se nad rozruchem na recepci.
"Ahoj Dereku, podívej, co jsem ráno našla pře vchodem," zavolá na mě Kirsty, hned jak mě zaměří. Odevzdaně se k ní procpu a nečekaně pohlédnu do očí malému černému kotěti, co si zvedla před tvář. To si mě se zájmem prohlíží a pak se ke mně začne natahovat. Hypnotizován těma žlutýma kukadlama si ho vezmu a kotě se mi hned začne tulit k obličeji.
"Jé ono tě má rádo. To je roztomilý," rozplývá se nad ním, ale pak smutně konstatuje, že si ho nemůže nechat. Prý má svolení mít ho tu do zítra, a když se ho nikdo neujme, dá ho do útulku. Je to smutný osud. Nechápu, proč si je lidi pořizují, když se pak o ně nechtějí starat. Kirsty popřeju hodně štěstí v hledání nového pána a já jdu na oddělení. V pátek už slavnostně předávám vysvědčení své třídě, která nakonec nepřišla ani o jednoho žáka. Všichni si to na poslední chvíli opravili a to včetně Williamsových. Vím, že si to zaslouží jen Liam, protože se vážně snažil, ale dokud bude Ryan mít pod palcem ostatní učitele, nic nezmůžu. V mém předmětu si vydobyl trojku s hodně krvavýma ušima a já ho tudíž musím poslat do dalšího ročníku. Jakmile strčím nohu do budovy policie, je u mě ono černé kotě a lísá se mi k nohám.
"Fakt si tě oblíbilo. Mě pro změnu nemůže vystát," zasměje se za mnou Chris a kotě okamžitě začne prskat.
"Máš pravdu. Už od včera uvažuju, že si ho nechám. Sice už mám zamluvená dvě štěňata, ale nemyslím si, že by to byl problém," zvažuju to nahlas. Toho se hned chytí Kirsty a už je rozhodnuto, že dnes mám o dalšího podnájemníka víc.
"Co jsou vůbec za rasu? Tedy pokud se to dá poznat," ptá se Chris se zájmem a přitom naráží na fakt, že to nejspíš budou tulácká štěňata.
"Na to jsem se Eleny taky ptal a podle všeho jde o čistokrevné dobrmany. Nejspíš se někomu ta fena zatoulala až po otěhotnění. V jiném případě si to nedokážu vysvětlit. Ale i přes fakt, že jde o plánované početí čisté rasy, jí nikdo v okolí nepostrádá, což je divné," pokrčím nad tím rameny. Je to záhada. V těch štěňatech leželo hodně peněz a přitom se k nim nikdo nehlásí. Oba přeživší jsou psy a podle Eleny si je můžu asi v půlce července vzít domů.
"Dneska ti skončila práce ve škole, co?" zeptá se najednou Tony, když už přemýšlím, co podniknu o víkendu. Už se trochu vzpamatoval z nevěry, ale bohužel se s Lindou rozešli. Nemělo to cenu. Stejně by ho dřív nebo později sama opustila.
"Jo, rozdával jsem vysvědčení. Bylo to divné, nebýt tím kdo ho dostává. Ale s Davisovým případem jsem vůbec nehnul. Zdá se, že ta škola je čistá, ale musel to být někdo z nich, jinak si to neumím představit," povzdechnu si. K mému neštěstí mám o vrahovi svou představu, ale nelze jim to dokázat. Nemám na ně jediný důkaz, jen svou intuici. Chvilku o tom ještě kecáme a já si pak vzpomenu, že jsem si ještě nevyřídil takovou maličkost.
"Kapitáne, můžu mít prosbu?" nakouknu mu do kanceláře.
"Jasně. O co jde?" vyzívá mě s úsměvem.
"Rád bych si vzal na zbytek dne volno. Potřebuju si něco důležitého zařídit," vyslovím svou prosbu, ale neupřesním to. I přesto mě uvolní a rozloučí se s tím, ať jsem pro všechny případy k dispozici na mobilu. V rychlosti si sbalím věci a Chrisovi oznámím, že se uvidíme v pondělí. U Kirsty si vyzvednu kotě a nejdřív zajedu domů, abych se s ní netahal. Ano správně, je to mladá slečna. Ještě budu muset zapřemýšlet nad jménem. Doma se srazím s Liamem, který se na mě kouká jako na ducha.
"Jsi tu brzo, myslel jsem, že přijdeš až na večer," pronese a pak zaměří svou pozornost na tu chlupatou kouli, co mi okusuje lem trička.
"Vzal jsem si volno. Musím si něco zařídit, jo a tahle malá potvůrka tu ode dneška bude s námi. Někdo jí nechal před budovou policie a já neodolal tomu pohledu. Po cestě jí koupím žrádlo a nějaký pelech," strčím mu kotě do ruky a hned zase jdu. Namířeno mám do místní psychiatrické léčebny, kterou jen tak mimochodem vlastní moje rodina a mamka je ředitelkou. Tam jsem byl tenkrát hospitalizovaný a teď je její pacientkou Laura. Ale kvůli té tam nejedu. Zaparkuju před ústavem a rázně si to mířím k ordinaci jistého doktora Charlese Eastona.
"Promiňte, ale tam teď nemůžete, doktor právě nemá čas," snaží se mě zastavit sestra.
"Na mě si čas udělá," pronesu výhružně.
"Co se tu děje? Řekl jsem, aby mě nikdo nerušil. Oh, mladý pan Walker. To je v pořádku Taro. Nechte nás prosím o samotě," změní přístup hned jak mě spatří. Jen co sestra opustí ordinaci, nabízí mi židli k sezení a s milým úsměvem se ptá, co si ráčím přát.
"Co má tohle znamenat?" hodím mu na stůl složku zúženou jen na lékařské zprávy. Jen abych to vysvětlit doktor Easton je rodinný lékař Walkerových a zároveň psychiatr.
"To jsou," zadrhne se, jakmile bezpečně pozná, co jsem mu dal.
"Přesně. Moje lékařské záznamy, které jen tak mimochodem měli být jen v originále a hlavně přísně tajné. Tak jak mi vysvětlíte, že nějaký zkurvený soukromý detektiv tohle měl u sebe? A teď si dobře rozmyslete, co mi odpovíte, protože jak můžete vidět, nemám dobrou náladu a vy nejlíp víte, co to znamená," promluvím tiše s pohledem vraha. Doktor se pod mým pohledem snaží zapustit do židle a horlivě přemýšlí, co mi má říct. Pak mu dojde, že o spisy pacientů se stará sestra a tak si rychle zavolá Taru a z ní páčí vysvětlení ohledně těchto kopií.
"Ach ano, pamatuji si to, bylo to v můj druhý den tady. Přišel sem muž, myslím, že se představil jako detektiv Fabio Morineti a chtěl po mě tuhle dokumentaci. Nejdřív jsem mu jí dát nechtěla, kvůli té pečeti přísně tajné, ale začal naléhat a prý že tím budu mařit vyšetřování. Nechtěla jsem si dělat potíže s policií a tak jsem mu opatřila kopii," vypadne z ní po chvilce přemýšlení a já mám sto chutí jí zlomit vaz. Tak to díky téhle káče se k tomu dostal.
"Doufám, že jste mu to vydala až potom co ukázal povolení. Protože jestli ne, buď vás tu na místě zabiju, nebo pošlu sedět za neoprávněné uvolnění osobních údajů. Ach ano on povolení mít nemohl, protože to nebyl polda a vy jste kráva. Z tohohle ještě vyvodím patřičné důsledky. Nedám vás k soudu, to by se má dokumentace dostala ještě do vícera rukou, než už byla, ale rozhodně si můžete začít balit věci," vyštěknu vzteky bez sebe, vezmu si složku zpět a se silným třísknutím dveří odejdu z ordinace. Po cestě k autu zavolám mamce a vyžádám si jejich okamžité propuštění a zápis do hodnocení. Porušení lékařského tajemství. S tímhle v záznamech si už nikde neškrtnou. Mamka nijak neprotestuje a ještě aby umocnila mé nervové kolísání, oznámí mi, že zítra mám narozeninovou oslavu. Sakra, já úplně zapomněl na narozeniny a doufal jsem, že si nikdo nevzpomene, ale bohužel mamka nezklamala, jako každý rok. S náladou pod bodem mrazu se zastavím ve zverimexu, pak se vrátím domů a na uklidnění do sebe hodím jednoho panáka whisky.
"Ahoj, máš už pro ni jméno?" zeptá se mě Liam, když se trochu uklidním. No jo, jméno. Na to jsem úplně zapomněl. Musí být krátké a jednoduché.
"Ebi," řeknu nakonec a na volné místo u zdi postavím prolézačku, která slouží zároveň jako pelíšek a škrabadlo. Tři věci v jednom, co víc si přát. Ebi se k tomu hned přihrne a začne si to očichávat. Já jí mezitím do misky nandám žrádlo a vodu. To pak položím vedle prolézačky. S mírným úsměvem pozoruju, jak si neví rady co dělat dřív. Jestli zkoumat nový domov, jíst anebo se jít mazlit se mnou.
"Volal mi táta a oznámil mi, že se zítra koná oslava tvých narozenin," prohodí jen tak od řeči a já si povzdechnu. Věděl jsem, že z toho udělá událost roku. Jako kdyby nestačilo, že mi popřejí a nazdar. Jak jí znám tak pozve půlku města.
"Jo, taky mi to asi před hodinou volali," upozorním na fakt, že nikdo nepotřeboval můj souhlas. Tomu se jen zasměje a pak si společně něco uklohníme a sedneme si s tím k televizi.
*******
(Chris)
V sobotu se dům Walkerových znovu naplní ohromným množstvím hostů a Derek tiše trpí. Nemá rád tyhle velkolepé oslavy a tím míň když je on středem pozornosti. Jenže Vivian, Derekova matka, oslavy zbožňuje a nejraději je pořádá.
"Mami, ty mě jednou zničíš. Kolik jsi vlastně pozvala lidí?" ptá se plačky, když davy přicházejících lidí neustávají. Vivian se hluboce zamyslí a pak nás svou odpovědí úplně odzbrojí.
"Netuším, prostě jsem pozvala každého našeho dobrého přítele a taky jsem sehnala kontakt na několik tvých bývalých spolužáků a někoho zval tvůj otec," konstatuje s milým úsměvem a Derek si jen poraženecky povzdechne. Dneska nemá šanci se vytratit dřív a je mu tudíž souzeno trpět až do samotného konce.
"Dnešního dne si musíš vážit synu, protože pozvání přijali dva významní muži," objeví se u nás Robert a za ní oni zmínění muži. Jedním z nich je náš kapitán, už jsem slyšel, že je legenda a musím říct, že je vážně třída. Druhým je Andrew Root, vrchní soudce. Doufal, jsem, že toho chlapa už nikdy neuvidím, ale není mi přáno.
"Kapitáne, jak jste mi to jen mohl zatajit? Moc rád vás vidím, pane Roote," rozjasní se Derek, když je spatří a se soudcem si nadšeně potřásá rukou.
"Taky tě rád vidím, Dereku. Nemohl jsem si nechat ujít takovou slávu, když mi tvůj otec volal. Ale pan Keiser, netušil jsem, že jste se vrátil do rodného města," stočí svou pozornost na mě, když mě pozná.
"Kdybych tušil, že vás tu potkám, vrátil bych se do Pittsburghu anebo ještě líp, zůstal bych v Berlíně," zavrčím nepřátelsky a to několik lidí okolo překvapí.
"Ale no tak, proč tolik nepřátelství? Už je to skoro sedm let," snaží se mě přesvědčit k míru, ale já jsem neoblomný. V tomhle ne.
"A co, že už to bude sedm let? Málem jsem kvůli vám nedodělal školu. Tahal jste mě po všemožných soudech a já to teď mám hodit za hlavu? Zapomeňte! Teď když mě omluvíte, jdu se napít," vyštěknu podrážděně a radši si jdu nalít panáka, jinak mu skočím do toho jeho falešného úsměvu. Ten mi zase hnul žlučí. Podívám se po Derekovi a zjistím, že se s tím hajzlem o něčem baví a zarazí mě jeho úsměv. Zdá se, že se dobře znají a Derek ho má rád. Jen doufám, že jen v profesní rovině. Skoro po celou oslavu jsou ti dva spolu a já se od nich distancuju. Jsou tu i lidi z gymplu a tak se bavím s nimi. Neviděli jsme se deset let a tak si toho máme hodně co říct. Ale popravdě je tohle hodně divné uspořádání lidí. Skoro každý tu potkal někoho, koho nechtěl a vyhýbá se mu. Liam zdárně zdrhá před Elliotem a zároveň se drží dál od Ryana. Já ač nerad se prakticky vyhýbám Derekovi, protože u něj oxiduje Root. A nejen on, taky se u něj často motá Samantha a s Derekem hrají tu svojí roli zamilovaného páru. Pokud vím, tak jsem jediný, kdo zná pravý důvod téhle šarády. Ovšem Vivian to sleduje se zbožným pohledem. Ne, že by měla něco proti tomu, že je homosexuál, ale stále jí nepustila vidina vnoučat a nedovede si pro něj představit lepší partnerku než je Samantha. V průběhu oslavy mu všichni popřejí a dárky pokládají na připravený stůl. S blížící se osmou hodinou přijde řada na dort a já mám konečně šanci mu být po boku, aniž by mě otravoval Root. Derekovi vidím na očích jasnou otázku na můj distanc, ale já dělám, že jsem si toho nevšiml a dál si hledím svého. Poslední host dům opustí chvilku po jedenácté. Já tu zůstávám přes noc, stejně tak moje rodina a Bakerovi. Není tu nikdo natolik střízlivý, aby nás odvezl domů. V tomhle domě totiž platí pravidlo, baví se hostitelé, hosti i personál.
"Všechno nejlepší. Promiň, že to trvalo, ale chtěl jsem to udělat v soukromí a taky ti dát tohle," popřeju mu, když jsme sami a podám mu úzkou krabičku. Derek to opatrně otevře a poté co shlédne obsah, obdaruje mě zářivým úsměvem.
"Ty jsi nezapomněl. Děkuju, připneš mi ho?" navrhne mi a já nemůžu jinak než souhlasit. Z krabičky vytáhnu řetízek z chirurgické oceli, na kterém se houpe přívěsek ve tvaru náboje ozdobeným černým drakem a připnu mu ho. Když vidím tu upřímnou radost, váhám, zda mu říct, jednu malou vadu tohoto dárku.
"Tak dlouho čekal, na to až ho uvidíš," vydechnu nahlas, aniž bych si to uvědomil.
"Jak to myslíš?" optá se nechápavě a pevně mi hledí do očí.

"Tenkrát, když jsi ho viděl za výlohou, rozhodl jsem se ti ho dát k devatenáctým narozeninám a tak jsem ho koupil. Jenže jsem už neměl příležitost dát ti ho. Celou dobu jsem ho nosil u sebe a i proto jsem se vrátil. Když jsem to nestihl tenkrát, chtěl jsem ti to dát ke tvým devětadvacátým narozeninám a jsem rád, že se mi mé přání splnilo," vypovím mu celý příběh a tím doženu Dereka k pláči. Nejde jen o pár zbloudilých slz, ale o upřímný pláč. Já se od slz držím jen silou vůle ale i tak si ho přitáhnu do náruče a pevně ho přitisknu k sobě. Ani nedokážu popsat, jak moc šťastný jsem za to, že jsem mu mohl tenhle dárek dát.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 2. prosince 2013 v 18:03 | Reagovat

Ó bože, to jsou cukrouši, já toho Chrise fakt žeru. Jak to byl na začátku zlosyn, tak je z něj teď moje zlatíčko :-* . Vážně mě zajímá, co dělal Roof Chrisovi...mám takový dojem, že tohle jsi mi nevyprávěla.  A jak já si strašně přeju, aby se k sobě vrátili, prosím!!!! A Samantha mě strašně vytáčí, gr! Vážně se těším na pokračování, je to čím dál tím zajímavější ;) tak pěkně piš, ať nemusím čekat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama