Kapitola XV.

23. listopadu 2013 v 18:27 | Dylan |  Secrets of loneliness
Je tu sobota a s ní další pokračování. Užijte si ho a těším se na vaše komentáře... :D


(Derek)
Celé odpoledne čumím do monitoru a snažím se najít něco, co by nás posunulo o krok blíž k vyřešení případu. Kapitán už začíná být mrzutý z toho, jak pořád stojíme na mrtvém bodě. Čím víc se prohrabuju v informacích a manželech Morineti, tím víc si začínám uvědomovat, v čem je zakopaný pes. Jejich minulost sahá jen do roku 2000. Předtím Morineti neexistovali. Sakra, jak nám to mohlo uniknout? Jen doufám, že je jen jméno změněné a ne i jiné jejich údaje. V tom mi není přáno a tak musím jejich pravou identitu odhalit pomocí obličeje. Hodím jejich ksichty do vyhledávače a nechám program, aby je porovnal s databází. Jsem si jistý, že tam budou. Neříkejte mi, že před rokem 2000 žili spořádaně. Mezitím, co program pracuje, zajdu si do kuchyňky pro kávu a srazím se tam s Tonym, jak sklíčeně sedí nad svým hrnkem.
"Stalo se něco? Jsi jako přejetý," optám se, když si k němu přisednu.
"Linda mě podvádí," vydechne plačky a pohled stále zapichuje do desky stolu.
"Počkat, nezasnoubili jste se nedávno? A jsi si jistý?" nemůžu pochopit, co mi právě řekl. Myslel jsem si, že jsou šťastní.
"Včera jsme se pohádali. Zase mi vyčítala, že jsem pořád v práci a na ní nemám čas a při té příležitosti mi řekla, že si našla někoho, kdo se jí věnuje tak jak si zaslouží," vysvětlí mi to a už nemá daleko k slzám. Vůbec netuším, co mám dělat. Vím, jak moc jí miluje a nedivím se tedy, že ho to dost vzalo.
"To mě moc mrzí. Nečekal jsem, že se takhle zachová, přeci jen věděla, že máš náročnou práci. Nechceš po práci zajít ke mně na skleničku nebo chceš být radši sám?" řeknu nakonec a nabídnu mu společnost.
"Dneska bych nebyl dobrý společník, třeba jindy," odmítne mou nabídku a přitom se lehce usměje. Úsměv mu oplatím a i s kávou se vrátím do kanclu, kde už mi bliká monitor s tím, že program našel shodu. Rychle skočím na židli a rozkliknu okno, které mi ukáže, s kým to vlastně máme tu čest.
"Chrisi, neuvěříš mi, co jsem zjistil," vlítnu mu do kanclu a už mu dřepím na klíně a aniž bych se ptal, použiju jeho počítač, abych mu ukázal něco neuvěřitelného.
"Nevadí ti, že na mě sedíš a všichni to vidí?" vyhrkne Chris, když si uvědomí, v jaké poloze se nacházíme.
"To je jedno, stejně ví, že se známe. Kdybych čekal, až mě pustíš sednout, nedočkavostí bych nepřežil. A navíc se mi nesnaž namluvit, že se ti to nelíbí," mrknu na něj. Všechny počítače máme propojené proto, když zadám v Chrisově počítači své heslo, můžu mu promítnout to samé, co tam mám já.
"Důvod proč jsme se nemohli hnout z místa, byla změna identity. Do roku 2000 manželé Morineti neexistovali a teď koukej, kdo nám to vlastně leží na stolech na pitevně," rozkliknu soubor a nakloním se tak, aby dobře viděl. Tu zbloudilou ruku kolem pasu neřeším. Jsem až moc užaslý svým objevem.
"To snad není možný," pronese zaraženě a projíždí si ty údaje pořád dokola. Popravdě jsem měl stejnou reakci. Jde o to, že se ve skutečnosti jedná o Richarda a Melissu Burkhardovi. A co hůř, jsou to sourozenci, ne manželé. Ale musím uznat, že je to dobré maskování. Takže ve finále nám Martin netajil jen manželku ale i sourozence. Dobrý kámoš.
"Co se tu děje? Všichni na vás zírají," nakráčí k nám kapitán a dožaduje se vysvětlení. To mu hned s radostí dám a konečně se zvednu z Chrise. Kapitán mě pozorně poslouchá a hodně ho potěším, když se zmíním o někom, kdo by je teoreticky mohl znát. Martin měl totiž vždy po boku takového oprsklého mladíka. Pokud si dobře vzpomínám tak se jmenoval Conor Hunter a byl o necelé dva roky mladší než my. Jsem si více než jistý, že Martina zná dobře a tudíž i jeho sourozence.
"Takové zprávy bych rád slýchával častěji. Dobře, toho Huntera si nechte na zítra, už je dost pozdě. Pro dnešek to zabalte," pochválí nás za pokrok a pak nás pustí domů. Neváháme ani vteřinu a už se balíme s tím, že ještě musíme za Williamsovými a promluvit si o našem plánu. Za slabých dvacet minut stojíme u domu jejich sousedů a ti nás bez problému pouští dál. Jedná se o starší pár, co v tom ohromném domě žije sám, a proto jim nevadí ubytovat své přátele.
"Dereku, jaké to překvapení, netušil jsem, že přijdeš," hrne se ke mně John a radostně mě uvrhá do svého objetí.
"Tahle situace se mě částečně dotýká, jak jistě víš. S Chrisem nás něco napadlo a tak jsem přišel, abych znal váš názor," osvětlím svou přítomnost a vzhledem k tomu, že se jedná o soukromé setkání, tykám mu. Johna tento fakt očividně potěší a nabízí mi místo k sezení. Tenhle dům je jak se zdá dvougenerační a tak tu máme dostatek soukromí.
"Ano, Liam říkal, že jsi mu zachránil život. Jsem ti za to nesmírně vděčná," připojí se Jess. Je to nečekané, protože se ke mně většinou chovala odměřeně.
"To nestojí za řeč, je to přeci jen má práce. Ale k věci. Zdá se, že ti chlapy to berou až nebezpečně vážně a tak bychom rádi učinili jistá bezpečnostní opatření, aby se už neopakoval podobný incident jako v pátek nebo dnes," začnu a od paní domu si s díky převezmu šálek zeleného čaje.
"Jaká opatření?" zeptá se přímo Liam a je vidět jeho zapálení. Dobře si uvědomuje, že mu jde o život. Naproti tomu Ryan jen znuděně dřepí na opačném konci pokoje než jeho bratr a o jeho bezpečí se nijak nezajímá.
"Budeš bydlet tady u Dereka, tedy jen do té doby než ty grázly chytíme. Nejen, že bydlí na opačné straně města, ale také tě bude vozit do školy a rozhodně bude dobré, když tě bude mít na očích právě on," vynese náš plán na světlo a to našeho nabručeného Ryana napruží.
"To si snad děláte srandu? Liamovi bude nejlíp s námi, dokážeme ho ochránit a já rozhodně nedovolím, aby bydlel u tohohle imbecila. A vůbec nesnáší nás tak so se sere do našich věcí?" rozohní se a to John zakročí a vlepí mu takovou facku, až si sedne zpět do křesla, ze kterého právě vstal.
"To by stalo, ovládej se. Ty nemáš právo rozhodovat o tom co je pro Liama nejlepší, to si rozhodne sám. A vyprošuju si ty urážky. Derek je rodinný přítel, stejně jako jeho rodina a osobně si nedovedu představit nikoho lepšího na Liamovu ochranu než je on. Já s plánem souhlasím, ale je jen na něm, zda to příjme," obuje se do něj ostře a pak stočí řeč směrem k nám.
"Já souhlasím, ještě se necítím na umírání. Ale nebudu ti překážet?" zeptá se mě.
"Kdyby jo nenavrhoval bych to. Budeš mít svůj pokoj a navíc jsem zvyklý s někým žít tak mi aspoň budeš dělat společnost," zakončím tuhle debatu a pak už se jen pobavíme o několika detailech a čekáme, než si najde své věci. Je něco po osmé, když se loučíme a společně nasedáme do auta. Když dorazíme domů, ukážu mu jeho pokoj a provedu ho po bytě.
"Máš to tu hezký. Takové neosobní, ale hodí se to k tobě. Co je tady?" poznamená a ukáže na zabezpečené dveře vedoucí z obýváku. Zvědavý jako jeho bratr. Rodina se holt nezapře.
"Pracovna, příslušící jen mým očím. Večeřel jsi? Budu vařit tak jestli si dáš se mnou," změním téma a obdržím kladnou odpověď. Jsem rád, že nemusím jít sám, přeci jen je větší radost vařit i pro druhé než jen pro sebe. Zkontroluju své zásoby a rozhodnu se udělat těstovinový salát s tuňákem. Liam se nabídne, že pomůže a tak nám to jde od ruky a za chvilku už sedíme u stolu a pochutnáváme si na pozdní lahodné večeři. Po jídle se zavřu v pracovně a Liam obsadí koupelnu. Dveře nechám pootevřené, abych ho slyšel, ale to mi ve finále je k ničemu protože usnu nad rozdělaným spisem.
************
(Liam)
Po výborné večeři se Derek zašije v pracovně, ale nechá pootevřené dveře, abychom spolu mohli komunikovat. Já se jdu vykoupat. Koupelnu má zařízenou do několika odstínů modré a s bílou keramikou to působí uklidňujícím dojmem. Místnost je v celku velká a tak se do ní vejde rohová vana, sprchový kout, záchod, dvě menší umyvadla vsazená do skříňky z bílého dřeva s modrými motivy a vedle ní ještě pračka. Podle instrukcí najdu ve skříňce ručník a na poličku nad umyvadly si dám kelímek s kartáčkem a pastou a vedle toho hřeben. Pro dnešek se rozhodnu pro vanu. Mezitím co se napouští, svleču se a věci hodím do koše na prádlo. Vypnu vodu a naložím se do té pohodlné vany a nechám teplou vodu, aby mi prohřála tělo. S Derekovým svolením si vypůjčím mýdlo a šampón a vymydlím se do naprosté čistoty. Musím říct, že se už těším, až budu mít vlastní byt. Rozhodně něco na způsob tohohle. Ve zdech je cítit svoboda a klid. Nikdo mu do ničeho nekecá. Když se cítím dostatečně uvolněný a čistý, osuším se a nasoukám se do pyžama.
"Dereku, koupelna je volná. Já si jdu lehnout," zavolám v obýváku, ale odpovědi se mi nedostane. Přijde mi to divně a tak opatrně nakouknu do pracovny a zjistím, že usnul. Musí spát hodně tvrdě, když mě neslyšel a že jsem křičel dost nahlas. Opatrně vejdu a to co spatřím, mě zavalí překvapením. Dvě stěny jsou zastavěné ohromnými knihovnami. Ale nejsou zaplněné jen knihami, ale i fotkami a různými upomínkovými předměty. Všimnu si velké kartotéky a místnost celkově zaplňuje mohutný pracovní stůl s notebookem a hromadami papírů. Není tu žádné okno, ale je tu dostatek osvětlení pro každodenní práci. Po bližším zkoumání fotek zjistím, že na několika je Derek s Chrisem vzájemném objetí. Jeto focené na různých místech což jen potvrzuje, že spolu často jezdili na výlety. Bojím se, aby se nevzbudil a nenachytal mě tu a tak se plížím ke dveřím, když mi do očí udeří zarámovaná fotka rozměrů A2 na volné zdi u dveří. Ten pohled mě úplně dorazí a já si uvědomím, jak moc Derekovi na téhle místnosti záleží. Fotka pochází ze dne, kdy se slavilo jejich ukončení gymnázia. Oslava se konala u Walkerových doma a byli tam přítomní skoro všichni z jejich ročníku a taky jeho rodiče jakožto hostitelé, naši a ředitelka. Takové kvantum lidí se na jedné fotce jen tak nevidí. Úplně v čele skupiny je Derek s Chrisem a Aaron a každý drží jednoho chlapce. Aaron drží svého bratra Elliota, Chrisovi se kolem krku ovíjí Ryan a Derek snad poprvé drží v náručí mě. Vzpomínám si, jak jsem byl šťastný, když mě bral na ruku. Mé nadšení je na fotce hodně zřejmé a popravdě, všichni jsou tak nějak šťastní. Jako jedna ohromná rodina. Po tomhle šoku se obrátím na spícího Dereka a pochopím, proč měla být pracovna jen pro jeho oči. Je to nejosobnější pokoj z celého bytu a taky o něm hodně prozrazuje. Jak ho tak sleduju, všimnu si, jak se zavrtí a to mi dá znamení, abych okamžitě vypadl, a to taky udělám. Bleskově se zavřu v pokoji a vlítnu pod peřinu. Ráno mě k mému překvapení nevzbudí budík, ale rámus linoucí se z kuchyně. Rozmrzele se jdu podívat co se děje a nechápavě zůstanu zírat na Chrise, jak se ohání u linky a maže chleby a krájí zeleninu.
"Ach Ryane, už jsi vzhůru? Dělám snídani tak se zatím jdi umýt a obléct do školy," vyhrkne na mě s úsměvem od ucha k uchu, když mě zmerčí.
"Nemůžeš pracovat tišeji? A vůbec, kde jsi splašil klíč?" ozve se od druhé ložnice nabručeně. Ohlédnu se za hlasem a málem mi vypadnou oči z důlků. Nejen že to Derekovi s tím ranním rozcuchem a rozespalým obličejem nehorázně sekne, ale ještě ke všemu je nahý. Úplně. Jako ne že bych nebyl na mužské nahé tělo zvyklý, ale tohle je přímo bohémský pohled. Když k tomu ještě připočteme tu tunu jizev, o kterých jsem neměl ani páru, vytrácí se vám rozum z hlavy.
"Sám jsi mi ho nedávno dal. A oblíkni se trochu, zapomínáš že už nebydlíš sám," ohradí se proti jeho nahotě a jestli jsem to správně pochopit, právě na mě vrhl velmi nepříjemný pohled. No jo, asi mu není příjemné, když mu tu okukuju jeho lásku. Ale je to vážně pohled k popukání, jak si ho chrání a to i před mladším bráchou.
"No jo vlastně. Sorry, jdu se obléct," pronese nezaujatě a vrátí se do pokoje, ze kterého po chvilce vyjde oblečený. Mezitím co nám Chris dělá snídani, vystřídáme se v koupelně a nakonec všichni tři usedneme ke stolu s lahodnou snídaní a hrnkem kávy.
"Tak jak se ti spalo?" zeptá se Derek a je poznat, že ho to opravdu zajímá. Jsem za to rád, nesnáším takové ty otázky, jen aby se neřeklo.
"Dobře, konečně jsem se po dlouhé době vyspal. A co ty? Večer jsem na tebe volal, ale přišlo mi, že jsi usnul v pracovně. Nejdřív mě napadlo, že se půjdu podívat, pak jsem si to rozmyslel, ale podle všeho ses nakonec do postele dostal," odpovím a pak mu otázku oplatím, ale trochu si to upravím. Rozhodně mu tu nebudu vykládat, jak jsem mu tam šmejdil.
"Jo nějak jsem vytuhnul a vzbudil se kolem půlnoci a přemístil se. Už se mi to dlouho nestalo, ale jsem rád, že jsi respektoval mé soukromí," řekne s úsměvem a já se opět začnu cítit provinile, stejně jako včera. Ještě postřehnu Chrisův zamyšlený pohled směrem ke dveřím pracovny. Určitě ho neskutečně žere, že netuší, co tam skrývá. Já být na jeho místě taky by mě sžírala zvědavost. Hodiny ukazují pár minut před půl osmou, když opouštíme byt a vyrážíme do školy. Tam se z našeho společného příjezdu stane téma dne a ve třídě se srazím s Ryanovým rozzuřeným pohledem. Nemůže si ho alespoň pro jednou odpustit. Jako každou přestávku se ihned po zvonění vypaří a já bohužel vím, kam směřuje. Otravovat Elliota. Už jen z toho pomyšlení mi je na nic. Kdyby jen se mu vzepřel, teď když tam nejsem já, měl by to proti Ryanovi snadné. Otráveně se sunu k záchodům a přemýšlím, co budu dělat odpoledne. Ven jít nemůžu, to je jasné. Asi zase skončím buď na počítači, nebo s knihou v ruce.
"Ahoj, dlouho jsme se neviděli," vyruší mě z rozjímání Elliot, který si právě umývá ruce. Sakra, zrovna na něj jsem narazit nechtěl.
"Ahoj," odpovím stroze a jdu vykonat svou potřebu.
"Vyhýbáš se mi. Proč? Udělal jsem ti něco?" zeptá se. Díky bohu jsem k němu zády, nechtěl bych aby viděl můj zděšený pohled. On si myslí, že něco provedl. To je nejhorší. Mlčky dokonám potřebu a umyju si ruce.
"Řekni něco!" naléhá a zatarasí mi cestu ven.
"Nic jsi neudělal. Prostě se s tebou nechci dál stýkat," pronesu nepřítomně. Moje slova ho zarazí a já toho využiju pro útěk. Bože tohle je hrozný, už před ním vážně utíkám. Poslední hodinu máme výjimečně Dereka. Normálně míváme zeměpis, ale učitel je nemocný a tak dali jeho jako supl. Zprvu se mi to nezdálo a čekal jsem nějakou volnější hodinu, ale opak je pravdou. Pokračovali jsme v látce a já žasl nad jeho vědomostmi. Z fleku by zemák mohl vyučovat a ne jen zaskakovat. Ryan ho po celou dobu propaluje nevraživým pohledem, ale to Dereka netrápí a okázale ho ignoruje. Po škole mě hodí domů a sám se vydá do práce. Uklohním si něco k obědu a pak padnu na gauč a pustím si televizi. Po zbytek odpoledne se věnuju škole anebo jsem na počítači. Skype i facebook nechávám vypnutý a to hlavně kvůli Elliotovi. Jsem si jist, že jakmile se přihlásím, začne mě bombardovat otázkami a já bych z toho měl jen deprese. Vím, že to takhle nepůjde věčně, ale aspoň si to co nejvíc oddálím.
*********
(Derek)
Hned jak dorazím do práce, začneme pátrat po Hunterovi. Je to už hodně let co jsme se s ním naposledy viděli a netušíme, zda se třeba neodstěhoval. V tom nám je přáno a netrvá dlouho a už jedeme na adresu, kde má údajně bydlet.
"Hm docela slušný bydlení," hvízdne uznale Chris při pohledu na nově zrekonstruovaný bytový komplex. Sice to není nic extra oproti našim apartmánům, ale i tak je to dost dobré a stoprocentně drahé bydlení. Vchodové dveře jsou volně průchodné, ale to jen proto, že se hned za nimi nachází jakási recepce, kterou obývá správce.
"Přejete si, pánové?" osloví nás asi šedesátiletý muž.
"Detektiv Walker a detektiv Keiser, kriminální policie. Hledáme jistého Conora Huntera," představím nás a snad poprvé Chrise pojmenuju jeho hodností. Ono se totiž ukázalo, že studoval školu, která se sice zaměřovala na IT, ale taky vyžadovala policejní prověrky, aby v budoucnu mohl pracovat ve vládním sektoru. Díky tomu se může nechávat oslovovat detektiv. Už od začátku mi bylo divné, že ho kapitán nasazuje i do případů. Normální IT technik je jen v kanceláři a stará se o zabezpečení a správný chod počítačů. Ale potom co jsem byl seznámen s jeho vzděláním, pochopil jsem.
"Ten bydlí v pátém patře. Dveře vlevo od výtahu," navede nás k jeho bytu a my se s díky vydáme k výtahu. U jeho dveří neváhám a sáhnu po zvonku. Z druhé strany se ozve hluk a dveře se otevřou. Jaké to překvapení když nám neotevře Hunter, ale Ross, náš bývalý spolužák. Vzpomínám si, že si hodně rozuměli, ale nevěděl jsem, že se stále stýkají.
"Jé ahoj Dereku. A Chris? Co tu děláte?" vyhrkne a při spatření Chrise dost znejistí. Je pravda, že jsem jim to ještě neřekl, tak není divu, že ho to tolik překvapilo.
"Jsme tu služebně. Je doma Conor?" vysvětluje Chris a zmíněný se hned objeví ve dveřích.
"Co mi chcete?" zavrčí a nepřátelství z něj jen čiší.
"Odpověď na pár otázek. Můžeme dál?" optá se Chris a zatím se snaží tvářit přátelsky.
"Ani omylem. Nemám vám co říct," prskne a už nám chce zabouchnout dveře.
"Taky to můžeme probrat u nás a tam už nebudeš mít na vybranou," pronesu a v mém tónu se už objeví stopy výhružky. Nesnáším, když mi někdo takhle odporuje. To už mu domluví Ross a přesvědčí ho, že pár minut ještě nikoho nezabila. Díky jeho přesvědčovacím schopnostem máme povoleno vstoupit a dál vedeme konverzaci v obýváku.
"Tak co mi chcete? Nemám na vás celý den," řekne a už se nemůže dočkat, až se nás zbaví. Ani já nejsem z tohohle setkání nadšený, ale je to důležité pro případ, tak se nedá nic dělat. Chrisovi dám najevo, že si ho vezmu na starost a v tom mi je vyhověno. Mám už s výslechy zkušenosti a navíc já se nenechám odbýt.
"Rádi bychom zjistili víc informací o manželech Fabiovi a Catherine Morineti," začnu a Conor sebou trochu cukne. Je to jen vteřinová záležitost, ale ani Chrisovi to neuniklo.
"Morineti? Nikoho toho jména neznám. Nechápu, jak jste přišli na mě," snaží se to uhrát do autu, ale k jeho smůle, my ho nenecháme.
"Vážně? A co takhle sourozenci Richard a Melissa Burkhardovi. Jsem více než jistý, že jsi je znal, přeci jen to byli Martinovi příbuzní," vyřknu jejich skutečná jména a vztah. To už nám věnuje upřímně zděšený pohled, který mluví za vše.
"Jak o tom víte? Martin vám nikdy neřekl, že má příbuzné a vůbec, proč se o ně staráte?" začne se panicky vyptávat.

"Jsou to dva týdny, co je někdo zavraždil a my se snažíme zjistit, kdo to byl," vysvětlím mu závažnost našeho rozhovoru. Potom co se dozví o jejich smrti, chvilku trvá, než se z toho vzpamatuje, ale pak se rozpovídá a my získáme mnoho cenných informací. Dokonce poodhalíme jistá Martinova tajemství a to hlavně ohledně jeho manželky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 24. listopadu 2013 v 10:31 | Reagovat

Páni, zdálo se mi to, nebo byl celý tenhle díl delší než obvykle? A taky dost akční ti povím :). Liam je zlatíčko, toho mám opravdu ráda a samozřejmě stejně  tak i Dereka s Chrisem, ti jsou zlatí a hlavně jak mu seděl na klíně a Chris ho nenápadně objal kolem pasu :) úú rozplývala jsem se blahem. Doufám,že tam toho jednou bude víc. A ti Morineti nebo jak jsou taky pěkně podezřelý. Jsem vážně hrozně zvědavá na pokračování, tvé díly jsou opravdu skvělé :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama