Kapitola XIV.

9. listopadu 2013 v 23:23 | Dylan |  Secrets of loneliness
Takpo týdnu další díl :D užijte si ho :D


(Derek)
Jakmile dorazím do nemocnice, bere si mě jeden z doktorů a dává se do práce. Zprvu jsem jen na ambulanci ale pak mě převezou na sál, protože mám narušené šlachy, které mi musí dát dohromady. Ten blbec má jediný štěstí, že mě nebodl do té druhé nohy. Stačí, že na té mám velkou popáleninu. Nejedná se o bůhví jak závažný zákrok, ale jsem obeznámen s nocí strávenou v nemocnici. Po necelé hodince mě odváží na pokoj, kde už mě čeká Liam s Chrisem, který je bledý jako stěna. Určitě si představuje, že mi nohu uřízli nebo budu navždy zmrzačený.
"Jak ti je? Bolí to moc? Budeš mít nějaké komplikace?" chrlí na mě jednu otázku za druhou a ani nečeká na jejich odpověď. Je to celkem srandovní pohled. Chris panikaří. Ale přesně jak jsem předpokládal, myslí především na to nejhorší.
"Uklidni se. Mám to umrtvený, ale bude to v pořádku. Jen si mě tu na noc nechají," snažím se ho zklidnit a daří se. Asi ho nejvíc uklidňuje fakt, že noha je v celku na svém místě.
"To jsem rád," vydechne a svalí se na židli stojící u zdi. Chvíli tu se mnou je a já mu vysvětluju, co přesně se stalo. Pak ho požádám, aby se vrátil do kanceláře, vysvětlil situaci kapitánovi a rovnou rozjel pátrání po těch grázlech. Sice nerad, ale poslechne mě a slíbí mi, že mě zítra odveze domů. To desetiminutové loučení mezi dveřmi pokoje nekomentuju. Potom co odejde, tu zůstaneme s Liamem sami.
"Není to tvoje vina, tak se takhle netvař. Nesedí ti to," naruším nastalé ticho a očividně ho vrátím zpět do reality.
"Proč jsi ho nenechal, aby mě zastřelil? Nesnášíš mě, ale přitom mi neustále pomáháš. Takhle bys mě z části po problémech," zeptá se s vážnou tváří. Trochu zaraženě ho pozoruju a snažím se pochopit, na co se mě to vlastně ptá. Jsem ještě trochu omámený z léků na bolest, co mi píchli v sanitce a proto mi trvá, než to zpracuju.
"Je to má práce, chránit lidi a navíc by mi to Chris nikdy neodpustil. Vlastně bych to neodpustil ani sám sobě. A ještě jedno si ujasníme. Není to tak, že tebe nebo tvého bratra nesnáším. Jen nesnesu ani pomyšlení na to co jste byli schopni udělat. Toť vše," odpovím mu tak jak to opravdu cítím a pak nám do toho vstoupí doktor, který Liama vyžene s tím, že musím odpočívat. Když jsem sám, vyžádám si telefon a zavolám Viktorovi, s tím že bohužel na dnešní večírek nedorazím. Na to mi je řečeno, že o nic nejde, protože se akce z technických důvodů přesouvá na neděli. S touto informací tedy účast nezruším a hned jak domluvím s Viktorem, dám vědět Sam. O tom, že jsem v nemocnici, se nezmíním, stejně jí to budu muset vysvětlit v neděli, až přijdu s holí. Na druhou stranu si díky zranění pořádně odpočinu. V sobotu, podepíšu reverz a od doktora si vyslechnu všechna ponaučení a převezmu recept na léky proti bolesti. Pak už se jen domluvíme na kontrole, v místní lékárně si vyzvednu léky a nechám se Chrisem odvést domů. Dokonce jsem vyfasoval slušivou berličku. Naštěstí je to nějaká novější a nevypadá hrozně jako ty klasické. Měl jsem v plánu si jít rovnou lehnout, ale není mi přáno, protože hned jak vejdeme do bytu, pohled mi padne na Elenu sedící u stolu, jak si čte noviny.
"Já nevěděl, že tu bydlíš," pronesu sarkasticky místo pozdravu. Elenu tím vyděsím a pak jí s pohledem na Chrise ztvrdnou rysy v obličeji. Je vážně hrozná. Jakmile si na někoho zasedne, nedá si to vymluvit.
"Přišla jsem ti jen říct, že se těm dvěma štěňatům daří dobře a brzy jim začnu hledat majitele. Co se ti stalo?" osvětlí mi důvod své oxidace a já si vzpomenu na ty drobečky, co jsem našel u Morineti v domě.
"Nic to není, zranění při práci. A majitele nehledej. Rozhodl jsem se, že si je vezmu. Jsem tu věčně sám a nechci je rozdělovat," vyložím jí své plány a tím jí neuvěřitelně zlepším náladu. Horlivě mi za to děkuje a nešetří na mě komplimenty. Po tomhle citovém výlevu se rozloučí a než stihnu odpovědět na pozdrav je v tahu. V poslední době mám takových krátkých rozmluv požehnaně.
"Vypadá to, že přešla z hádek do ignorace. Jen nevím, jestli jsem si polepšil nebo naopak," ušklíbne se Chris, když mě doprovodí do ložnice a pomůže mi z kalhot. Všimnu si, že pravou ruku přitom skoro nepoužívá a vyvodím si z toho, že ho to zraněné rameno hodně omezuje. V práci se ho už ptali, co se mu stalo. Ty škrábance na tváři nemůže zamaskovat stejně jako rameno, ale i na to mu kapitán přišel. Ten se taky dopídí všeho. Co já vím, tak všem navykládal, že se nedopatřením dostal do rvačky a takhle z toho vyšel. Navíc mě použil jako svědka, protože mu to kapitán nechtěl věřit. Nechtěl jsem jít s pravdou ven a tak jsem tu jeho verzi odsouhlasil. Nemusí všichni vědět, co děláme ve svém soukromí.
"Spíš pochopila, že tě svými nadávkami neodpudí a tak začala dělat, že neexistuješ. Ale stejně tohle zranění přišlo v dobrou dobu, je to jako odplata za to co jsem udělal tobě," pronesu a opatrně si na to stehno položím ruku. Mám to ještě trochu znecitlivělé, ale i tak to bolí. Chris mojí poznámku nekomentuje a pak mě opustí i on. Po zbytek dne se jen bezcílně válím a pak se dobelhám do pracovny, kde se opět ponořím do práce. Nemůžu si pomoct, ale mám neustálý pocit, že mi něco uniká. Něco co mám přímo před očima, ale nevidím to. Projíždím minulost manželů Morineti a pátrám po dalších lidech, kteří by o nich mohli vědět nějaké užitečné věci. Skončím s tím až po půlnoci a pak znaveně padnu do postele. V neděli se z postele vyhrabu až po poledni, kdy se začne hlasitě ozývat žaludek. Uklohním si nějakou rychlovku, uskutečním okupaci koupelny, kde mi to kvůli zranění trvá déle než je obvyklé a začnu se postupně připravovat na večírek. Jsem se Sam domluvený, že mě vyzvedne ona. Nevím, jak bych s tou nohou řídil. Navleču se do tmavě modrého obleku, popadnu vše, co nutně potřebuju a s holí se pracně dostavím do garáže, kde už mě čeká Sam ve svém BMW M6 Coupé. Nádherný model a k ní se hodí perfektně. S menšími obtížemi se nasoukám na místo spolujezdce a ještě než vůbec vyjedeme, jsem podroben výslechu o tom, co jsem proboha dělal. Poslušně jí všechno vysvětlím, a když je s tím spokojená, můžeme vyrazit. Večírek se koná ve stejné čtvrti, kde bydlí naši a jsem si více než jistý, že se také účastní. Ještě nikdy si něco podobného nenechali ujít a tím víc když se to koná jen kousek od jejich domu. Po slabé hodince dorazíme na místo a Sam zaparkuje na volné místo mezi dvěma auty. Na to že je žena, umí parkovat dokonale. Když jsme oba venku, nabídnu jí rámě, které s radostí příjme. Ocitáme se na štěrkové cestě a ta pro chůzi na těch jejích chůdách není ideální. Mám to štěstí, že jsem o dost vyšší než ona a tak mě ani na podpatcích nepřevyšuje. Sice mám dost co dělat abych se na nohou udržel sám, neboť tu nohu nemůžu kvůli bolesti moc zatěžovat, ale jako správný gentleman se obětuju. Už u vchodu do honosné vily nás přepadnou novináři a ti se pídí po podstatě našeho vztahu. Já jakožto rezervovaný muž jim to jen lehce naznačím, ale žádné přesné vyjádření jim neposkytnu. Však oni si to domyslí sami. Ve vstupní hale nás přivítá Viktor se ženou. Ta se pro změnu velmi dobře zná se Sam.
"Jsem rád, že jsi nakonec dorazil. Byla by škoda nevidět vás dva spolu," mrkne na mě hostitel a já si jen koutkem oka všimnu jednoho extrémně zvědavého novináře, jak nás poslouchá. A je vymalováno.
"Takovou akci jsem si nemohl nechat ujít, obzvlášť když jde o dobrou věc. Jsou tu mí rodiče?" optám se a na to jsem nasměrován na rozlehlou zahradu, kde se to hemží slavnými osobnosti ať už politické nebo populární sféry.
"Dereku zlatíčko, neřekl jsi nám, že taky přijdeš a ještě k tomu se Samanthou," přižene se k nám mamka, jakmile nás spatří jejím bystrým okem. Nadšení z výběru mého doprovodu se ani nesnaží skrýt.
"Chtěl jsem si to nechat jako překvapení, ale málem mi to nevyšlo. Zranění při práci," osvětlím jí i její nevyslovenou otázku na hůl. To už mi jen řekne abych si příště dával větší pozor a pak už se věnujeme akci. Díky svému postavení, jsem nucen účastnit se několika rozhovorů, kde ze mě páčí rozumy z policejního prostředí. Dokonce dostanu několik nabídek na bližší seznámení s jejich dceruškami. To vždy slušně odmítnu a přítomnost krásné Sam ve většině případech mluví za vše. Ta je dokonce Viktorem požádána o jednu píseň a já ho jen podpořím. Je úžasné pozorovat výrazy ostatních, když nastoupí na pódium a po krátké předehře klavíru a houslí spustí jednu z jejích nejznámějších písní. Když přijde na řadu dražba, nikdo z přítomných nedrží svou peněženku na uzdě a díky tomu celková vybraná částka nabere nečekaných rozměrů. Ve finále se vybere 67 miliónů a nějaké drobné, které budou rozděleny do několika nadací. Akci opustíme něco málo po jedenácté hodině a Sam mě odveze domů.
"Děkuji za krásný večer," řekne na rozloučenou a přitom se jí tváře lesknou jasnou červení.
"Nápodobně," přikývnu a s polibkem na tvář se vydám do bytu. Tam ze sebe shodím oblek, hodím do sebe jeden prášek na bolest a vyčerpaně si zalezu pod peřinu.
(Chris)
Tohle pondělní ráno se mi zdá až neskutečně krásné. Jsem perfektně odpočatý, dokonce jsem vstal sám od sebe a nebyl jsem závislý na budíku a to nejkrásnější se skrývá v úžasném snu o Derekovi. Co víc si můžu přát. No možná kompletně zařízený byt. Už jsou to víc jak dva týdny co tu mám byt, ale stále v něm mám jen nutně potřebný nábytek a plno krabic. Jenže mám tolik práce, že domů vždy dorazím úplně vyčerpaný a jediný na co myslím je sprcha a postel. Uvařím si kávu a mezitím co se mi opékají toasty, dojdu si do schránky pro noviny. Nemám tu ani židli a tak si vyskočím na pult, který mám naproti lince a rozložím si noviny. Politika mě moc nezajímá, stejně tam píšou stále to samé dokola a tak jí projdu letem světem. Víc se zdržím u sportu, jež čtu opravdu pozorně a nakonec na bulváru a ten mi totálně zničí dobrou náladu. Hned první stranu bulváru zaplňuje fotka Dereka se Samanthou jak se společně účastní včerejší charitativní akce. Ani jsem netušil, že se něco takového koná natož, abych si vůbec pomyslel, že Derek se toho účastní. Titulek má název "Nečekané odhalení: Zpěvačka Samantha Downová poprvé v doprovodu svého přítele!" co to kurva? Vůbec nechápu, co to má být. Odkdy jsou si ti dva tak blízcí, že spolu chodí na společensky vytížené akce? Přečtu si celý článek a rudnu vzteky. Prý celovečerní cukrování, zamilované pohledy, letmé doteky, odloučeni jen jednou, když Samantha zpívala. Velký hovno! Derek by nikdy. Nikdy. To přeci není možné! Cítím, jak začínám nad celou situací panikařit. Derek miluje mě. Musí. Ta malá děvka nemůže vyhrát. Nestalo se tak před lety, nestane se ani teď. Nedovolím to. I kdybych jí měl zabít a on mě nenáviděl ještě víc. Derek je jen a jen můj. Absolutně mimo sebe noviny rozškubu a s rozhozenou náladou se vydám do kanceláře, kde utrpení nekončí. Všichni ty noviny četli a pořád dokola melou jen o tom. Samantha je pro ně ztělesněním krásy. Já osobně nevím co je na ní tak moc extra. Přijde mi jako každá jiná žena a nepovažuju jí za výjimečnou. Zavřu se v kanclu a snažím se na to nemyslet, ale stane se mi pravý opak. Na mysl mi vyvstane jeden moment z rodinné večeře. Chovali se tam tak uvolněně a tak nějak jakoby k sobě patřili od nepaměti. Ne! To si jen namlouvám. Už mi to leze na mozek. Blázním z toho. Po celé dopoledne se tím užírám a nejvíc ve chvíli kdy do práce dorazí Derek a několik kolegů mu srdečně gratuluje. Jděte s tím do hajzlu!
"Čau! Něco nového v případu?" pozdraví mě jen, co vejde k sobě. Necháváme si ty dveře otevřené a tak si můžeme povídat, i když jsme každý u sebe. Je to tak pro nás pohodlné a i přes to, nás ostatní neslyší.
"Čau. Nic, pořád na mrtvým bodě. Stala se z tebe mediální hvězda, co plní titulní strany bulváru," pronesu jakoby jen tak a stoupnu si mezi futra.
"Jo to jsem. Přesně jak bylo v plánu," řekne a já se začínám bát o své duševní zdraví. To přeci nemůže myslet vážně!
"Nevěděl jsem, že toužíš po popularitě," nenechám to být a už nedokážu skrýt podráždění. Toho si Derek zajisté všimne, ale zachová se taktně a nepoukazuje na to.
"To netoužím, ale pro tentokrát je to potřeba. Samanthu sleduje stalker a začíná být agresivní. Potřebuju ho vyprovokovat k činu a tohle je ten nejlepší způsob. Když si bude myslet, že mu Sam beru, určitě něco podnikne," vysvětlí mi pravou podstatu celé téhle šaškárny a mě spadne několika tunový balvan ze srdce. Já to věděl! Věděl jsem, že v tom bude něco jiného. Už se k tomu chci vyjádřit, ale začne mi vyřvávat mobil. Volá mi táta a tak nemám jinou možnost, než mu to vzít. Určitě by vyváděl jako pominutý, kdybych ho ignoroval. Ale vážně, má neuvěřitelný talent, kazit mi rozhovory. Vždy se trefí do podobné situace.
"No tati? Cože? Kdy? Je v pořádku? To je dobře. Máte kde být? Jo, tak jo. Ví se, kdo to byl? Tak nějak jsem to tušil. Dobře, po práci se za vámi stavím. Ahoj," vyptávám se ho a snažím se pobrat, co mi říká. Derek mě přitom sleduje a očividně ho zajímá, o co jde.
"U našich hořelo," odpovím mu na tichou otázku.
"Cože? A je někdo zraněný?" vyhrkne a ten šok ho postaví na nohy.
"Ne. Doma byl jen Liam, ale tomu se podařilo utéct východem na zahradu a taky hned zavolal hasiče. Sousedé tvrdí, že se chvilku před požárem kolem domu motala parta podezřelých chlapů," vyložím mu všechny informace, co mi řekl táta a Derek si rozmrzele povzdechne.
"Tušil jsem, že to nebude dlouho trvat a znovu si ho najdou, ale nenapadlo mě, že zajdou tak daleko. Možná by nebylo na škodu, kdyby ho pořád měl někdo u sebe," zamyslí se nad celou touhle situací. To je nápad hodný uvážení. Pokud mu vážně usilují o život tak se jen tak rychle nevzdají. A my se taky nevzdáme. Díky velmi dobrému popisu je snadno pozná každý polda ve městě a je tedy prakticky nemožné, aby se mohli déle vyhýbat zákonu.
"Než bude dům znovu obyvatelný, budou všichni bydlet u sousedů. Nejraději bych si ho vzal k sobě, ale můj byt je nezařízený a navíc tam mám jen jednu postel," snažím se přijít na to, kdo by s ním mohl být skoro pořád a mohl s ním bydlet někde, kde ho nenajdou.
"Tak ho vezmu k sobě. V poslední době spolu máme celkem dobrý vztah a já mám volný celý pokoj, takže bude mít soukromí. Navíc bydlím na opačné straně města a můžu ho vozit do školy. Určitě tak bude pod lepším dohledem," navrhne nečekaně a já se na něj nechápavě podívám. On si ho klidně vezme k sobě? Moc se mi ta představa nelíbí, protože prázdný byt mi vždy dával takovou malou naději na bližší kontakt, ale takhle mi tam bude oxidovat Liam. Ano je to můj bratr a mám o něj starost, ale nelíbí se mi představa, že bude žít pod jednou střechou s mojí osudovou láskou.

"Když to nebude vadit tobě," vydechnu smířený se situací a pro sebe si říkám, že je lepší Liam než nějakej divnej chlap nebo Vinc. Kdyby se jen z toho Berlína už nevrátil. Jen nevím, jak to vezme Ryan. Ti dva spolu sice nemluví, ale pochybuju, že Liamův pobyt u Dereka vezme v klidu. Když se usneseme, že po práci všechno ještě probereme s našima a hlavně s Liamem, vrátíme se k případu a já se ponořím do obrovského množství dat, které jsme zatím posbírali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 10. listopadu 2013 v 12:25 | Reagovat

Teda, to vypadá...ti grázlové, doufám že je brzo chytíš. Protože nemám nic proti Liamovi a jeho bydlení u Dereka, ale Chris má pravdu. Prázdný byt skýtá příležitosti, které by si konečně mohla využít :D. Jinak ta Sam už teď mě  neuvěřitelně irituje! Pryč s ní...chudák Chris, takové infarkty v jednom dílu. Tak já se velmi těším na další díl a doufám, že moje zbožné přání vyslyšíš dřív, než mi opravdu bude těch šedesát :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama