Kapitola XIII.

3. listopadu 2013 v 20:21 | Dylan |  Secrets of loneliness
Je to nečekané, ale opravdu sem házím pokračování. :D


(Chris)
Po zbytek dne mě tíží vědomí, že jsem si odposlech vzal a mám ho nasazený tak aby bylo vše dobře slyšet. Sám se sebou bojuju s myšlenkou se Dereka na pravdu zeptat. Co když nakonec Laura říkala pravdu a teď je kvůli jeho lži zavřená v blázinci? Ale naopak mě štve, jak o jeho slovech pohybuju. Měl bych mu bezpodmínečně věřit, ale vím, jaký kdysi býval a navíc jeho pohled co měl u soudu, mi říká, že v tom něco smrdí. Už se blíží konec směny a já se konečně rozhodnu. Musím vědět, jak to doopravdy bylo. Už pro své vlastní svědomí. Jen nepatrně se podívám směrem, kde je kuchyňka a zjistím, že tam nikdo není. Alan s Billem už asi odešli. Dobře, aspoň se nedozví, co Derek řekne. Sice to bude nahrané, ale přinejhorším to můžu smazat. Nakouknu do vedlejší kanceláře a zjistím si, zda má Derek čas. Ten mi rukou ukáže, ať klidně vejdu a řeknu, co mám na srdci.
"Můžu mít osobní otázku?" začnu opatrně a snažím se skrýt neklid.
"Do toho," vyzve mě a uvelebí se na židli.
"Lhal jsi u soudu?" vylítne to ze mě, aniž bych si to pořádně rozmyslel. Dereka má otázka pochopitelně zaskočí a mně se naskytne podobný výraz jako právě u dnešního soudu.
"Samozřejmě, že ne! Nikdy bych o tomhle nelhal," zavrčí a propaluje mě pohledem.
"Dobře, věřím ti. Jen jsem to chtěl slyšet v soukromí. Promiň, že jsem pochyboval," omluvím se a jeho pohled se okamžitě změní.
"V pořádku. Nechceš zajít ke mně na skleničku?" navrhne mi a já s radostí přijímám. Rád s ním strávím trochu toho času o samotě. Sbalíme se a každý ve svém autě se vydáme do jeho bytu, kde si na rozjezd dáme sklenku whisky. Ihned se ponoříme do živé konverzace, během které se domluvíme, že tu dnes i přespím. Nerad bych riskoval jízdu v opilosti. Dáme si večeři a pak to zakončíme u televize. Je něco po půlnoci, když se Derek vzdálí s tím, že si dá sprchu. Já ho pak vystřídám a vypůjčím si od něj tepláky, abych tu neběhal nahý. Derek je pro změnu zabalený do županu a s podivným pohledem si mě prohlíží.
"Poslyš Chrisi, neříkal jsi kdysi něco ve smyslu, že už nikdy neuděláš nic, co by se mi příčilo? Platí to i teď?" položí mi hodně divnou otázku a proto mi i chvíli trvá, než dokážu odpovědět.
"To jsem říkal a ano, platí to i teď," prohlásím s vážnou tváří, abych svým slovům dodal na věrohodnosti. Vždy jsem ho bezpodmínečně miloval a ctil. Derek se po mém prohlášení krásně usměje a od postele se přesune ke mně, aby se mi pověsil kolem krku. Pevně ho uvězním ve své náruči a užívám si tuhle chvilku, kdy ho mám těsně u sebe. Jenže tenhle pocit vydrží sotva pár vteřin a já ucítím tak nesnesitelně známý dotek chladné oceli a přesně v místech, kde mám jizvy.
"Tak proč jsi to udělal? Už jsi zapomněl, co tě to posledně stálo?" zašeptá mi do ucha a pak se trochu odtáhne. Strnule se mu dívám do temných očí a bojím se i nadechnout jen aby mi hroty oceli nenapáchali na zádech nějakou škodu.
"O čem to mluvíš? Vždyť jsem se ti za své pochybnosti omluvil," bráním se přiškrceným hlasem. Je to jako tenkrát, úplně stejný pocit.
"Ale já nemluvím o tomhle. Vím, že každý může pochybovat, je to přeci jen lidská vlastnost. Mě jde o ten odposlech, co jsi měl u sebe. Nemám rád, když mě někdo špehuje, to samé platí o odposlechu a od tebe jsem se toho obzvlášť dočkat nechtěl," zavrčí a ruku, na jejíchž konečcích prstů má upevněné ocelové drápy, přesune na hrudník a díky tomu jsem schopen sledovat jejich pohyb.
"Nechal jsem se umluvit a věř, že toho lituju. Ale musíš pochopit, že ostatní chtějí znát pravdu a já taky. Při tvé výpovědi u soudu, měl jsi v očích krutost, kterou jsi přede mnou nedokázal skrýt. Znám tyhle tvé pohledy. Byl jsem s tebou v denním kontaktu a to více než šest let a tyhle věci se na člověku nemění ani s odstupem tolika let. Tak řekni, sledoval jsi, jak Brookse zabíjejí a nehnul přitom ani prstem?" vyštěknu nazpět a v nestřeženém okamžiku ho chytím za obě zápěstí a přirazím ke zdi. Derek okamžitě začne vzdorovat a rvát se semnou o vlastní svobodu. To se mu částečně podaří, když vysvobodí ruku s tím zpropadeným nástrojem a jak se po mě ožene, vysloužím si táhlé škrábance na pravé tváři. Díky tomuto zásahu ho pustím úplně a sáhnu si na krvácející ránu. Není to nijak hluboké, jde spíš o povrchové zranění, ale rozhodně si to nenechám líbit. Znovu po něm hrábnu a tentokrát začne opravdový boj. Oba máme dobré znalosti bojových umění a díky službě u policie výbornou kondici, proto se vzájemně svazujeme různými chvaty a válíme se po zemi. Využíváme spíše blokační útoky než ty bolest způsobující. Takhle to děláme nejméně půl hodiny, než se stane něco nečekaného. V jednu chvíli vykřiknu šílenou bolestí a Derek mě rychle pustí. Až když jsem svobodný, zjistím, že mám čtyři ocelové drápy zaryté hluboko do pravého ramene.
"Kurva, to bolí. Doufám, že tu máš lékárničku," zavyju. Derek na nic nečeká a běží do koupelny, odkud donese zmíněnou lékárničku. Beze slova se chopí ošetřování a já děkuju bohu za vysoký práh bolesti. Vzhledem k jeho "jemnému" zacházení bych už byl v bezvědomí. Nijak šetrně mi je vytáhne a celé to polije dezinfekcí. Jsou to docela velké rány a tak sáhne po jehle s nití a každou ránu stáhne dvěma stehy. Když práci dokončí, stáhne mi rameno obinadlem a uklidí lékárničku.
"Doufám, že tohle jako trest stačí," ušklíbnu se a zjišťuju, jak moc mám omezený pohyb. Sedím na zemi a ke koupelně zády a tak nevím kde je. Nikdo mi neodpoví a tak se otočím. Derek sedí na posteli s nohama těsně semknutýma u těla a zarytě kouká do země. To mě zvedne na nohy a pak si dřepnu přímo před něj.
"Přehnal jsem to," povzdechne si a očnímu kontaktu se vyhýbá.
"Myslíš tohle? To je i moje chyba. Neměl jsem se s tebou rvát, když jsi to měl pořád nasazené," ukážu na zraněné rameno a přitom vinu svaluju hlavně na sebe. Mohl jsem předpokládat, že se něco podobného stane.
"Nejde jen o tohle. Neměl jsem vůbec právo tě napadnout, vím, jak celá tahle situace vypadá. Víc jak půlka oddělení mi nevěří a v jednom kuse prohlašují, že mě by nikdy svůj život nesvěřili. Nebýt toho, že mi věří kapitán s Aaronem a ještě několik lidí na vyšších místech, dávno bych musel odejít od policie. Není tedy divu, že jsi tomu podlehl i ty," rozhodí rukama a pak si s nimi zajede do vlasů.
"Nechtěl jsem ti ublížit, ale popravdě jsem byl dopálený myšlenkou, že ty a Brooks jste byli milenci," řeknu a slovo milenci spíš zavrčím. Je mi to silně proti srsti. Doufal jsem, že měl jenom Vince, ale to jsem byl hodně naivní. Je nadevše jasné, že někdo s tak neukojitelnými potřebami jako je on, nezůstane u jednoho partnera, který navíc často jezdí na služebky.
"Neuď směšný Chrisi. To že jsme spolu spali, neznamená, že jsem ho považoval za milence. To si myslel jen Leon s Laurou a kapitán. Byl pro mě spíš přítel no a využíval jsem ho pro své potřeby, to přiznávám. I přesto bych mu tohle neudělal," vyvrátí mi domněnku o milenci a to mi zlepší náladu. Kdyby byli milenci, znamenalo by to, že k němu cítí něco víc a to se mi nezamlouvá. Stačí, že to takhle je u Vince. S ním si nevím rady. Derek mi neprozradil zda ho miluje, ale to může znamenat víc věcí. Buď to k němu necítí, ale nechce mi to přiznat, abych si nedělal naděje nebo to je vážné a nechce mě tím ranit. Osobně se modlím za první variantu.
"Už toho necháme a půjdeme spát, co říkáš?" navrhnu mu tuhle variantu a ta je okamžitě přijatá. Nazí si vlezeme pod peřinu a každý na své straně postele usneme.
******
(Liam)
Od toho osudného pátku, kdy jsem se Ryanem pohádal, jsme spolu nepromluvili ani slovo. Já ho úplně ignoruju a on mě naopak propaluje vražednými pohledy. Většinu času ve škole trávím ve třídě se sluchátky v uších. Ryan se dál motá kolem Elliota a Derek náš s nechápavým pohledem sleduje. Všechny testy a zkoušení co si na mě připraví, zvládnu na výbornou a ani Ryan na tom není zle, proto nám je povoleno jít do dalšího ročníku. Já se navíc začal zapojovat i do ostatních hodin a to učitele značně potěšilo.
"Stalo se mezi vámi něco?" zeptá se udiveně Derek, který si mě ve čtvrtek o hlavní přestávku zavolá do kabinetu.
"V pátek jsme se pohádali kvůli Elliotovi. Poslední dobou se můj postoj k Ryanovi změnil a já si to nedokážu vysvětlit," svěřím se mu i když netuším proč to dělám. Nechápu to, ale mám takový pocit, že jemu se můžu bez obav se vším svěřit.
"Možná jsi ho začal brát spíš jako bratra a váš aktuální vztah ti přestal vyhovovat," pronese po tom, co si mou zpověď promyslí.
"Ale jak je to možné? Do nedávna jsem o nás ani nepochyboval a teď jsem šťastnější, když není poblíž. Nejvíc mě rozčiluje, jak se pořád motá kolem Elliota. Už jsem pochopil, co jsme mu způsobili a strašně mě to sžírá, ale Ryanovi to je jedno," povzdechnu si a svalím se na gauč. Derek se na židli otočí aby na mě viděl a pak mi najednou nabídne kávu. To přijmu, a když už upíjíme ze svých hrnků, Dereka napadne něco, co bych nečekal.
"Je to jen má domněnka, ale není možné, aby ses do Elliota zamiloval? To může být příčina tvé změny chování vůči Ryanovi, který ho nenechává na pokoji," seznámí mě s jeho domněnkou a já na něj zůstanu civět, jako kdyby spadl z Marsu. Já a milovat Elliota? Nerad to přiznávám, ale takhle možnost je více než reálná. Když mi je poblíž, cítím se tak nějak šťastněji, což už se o Ryanovi říct nedá. Naopak teď když se s Elliotem nestýkám, je mi úzko a migréna se prohlubuje. K tomu mi dopomáhá fakt, že tajně trpí, když mu je brácha pořád za prdelí a chová se k němu jako ke kamarádovi.
"Jak jsi na to přišel?" zeptám se zděšen faktem, že má nejspíš pravdu.
"Liame, znám vás už od narození. S Chrisem jsme vás měli často na starost a dá se říct, že jsme vás vychovali. I přesto, že jsme se deset let neviděli, poznám co vám je," odpoví mi, jakoby to byla samozřejmost. Naší debatu nakonec ukončí zvonění na další hodinu. Poděkuju za vyslechnutí a za kávu a plný nově objevených informací se doploužím do třídy. Tam schytám bráchův ostrý pohled a já si na to jen povzdechnu. Tohle ještě bude sranda. Po škole nás vyzvedne táta, který se z nás jako už celý týden snaží dostat, co nám je. Ani jeden nic neřekneme a tím tátu činíme bezradným. Chris nás odmítl vyzvedávat s tím, že na to nemá čas a musí se věnovat práci. To mu sice nežeru, ale chápu ho. Hodně jsme ho zklamali.
"Jak dlouho ještě plánuješ trucovat?" vtrhne mi do pokoje brácha, zrovna když si dělám referát na češtinu. Ano slyšíte dobře. Všem učitelům jsem řekl aby se ke mně chovali jako k ostatním. Takže mám povinnosti, jako jsou úkoly či referáty. Nejdřív si mysleli, že si z nich utahuju, ale pak jsem je přesvědčil, že mi ta fraška už leze krkem a nechci jednat jako Ryan. Dokonce zítra plánuju jít za ředitelkou a omluvit se jí za potíže, co jsem jí způsobil. Jsem už domluvený s Derekem, že půjde se mnou jako záruka.
"Netrucuju. Důvody svého počínání jsem ti už řekl, tak mě nech na pokoji," zavrčím nepřátelsky. Už s ním ani nemůžu normálně mluvit. Rozčiluje mě i jeho samotná přítomnost.
"Fajn jak chceš. Já tě k životu nepotřebuju," vyštěkne nazpět a svůj vztek projeví silným třísknutím dveří. Zbytek dne strávím nad učením nebo s nějakou knihou. V pokoji mám jen tolik světla, abych si nezničil při čtení zrak, ale aby mě z toho nebolela hlava. Poctivě beru léky, co mi předepsala doktorka. Pro jistotu jsem to konzultoval se svým obvoďákem a ten mi je jen doporučil. V pátek se o hlavní přestávku sejdu s Derekem před ředitelnou a společně se ohlásíme u ředitelky, kde už máme smluvenou schůzku.
"Je podivné vás dva vidět pospolu. Co mi potřebujete?" zeptá se nás hned, jak vejdeme.
"Chci se vám omluvit za vše, co jsem vám až doteď způsobil. Vím, že moje činy jsou neomluvitelné, ale jsem rozhodnutý to odčinit. Chci, aby ke mně bylo přistupováno jako k ostatním žákům a k Elliotovi se už nepřiblížím. Tedy pokud to okolnosti dovolí," spustím a vysypu všechno najednou a dávám si pozor, abych na nic nezapomněl. Ředitelka na mě kouká s otevřenou pusou a očividně nechápe, co se tu právě odehrálo.
"To má být nějaký vtip?" vydechne a snaží se ujasnit si situaci.
"Dovolte mi to vysvětlit. Tady Liam si konečně uvědomil závažnost svých činů a pochopil, jak kruté věci prováděl. Díky tomu jsou teď s Ryanem na nože. Ručím vám za to, že se nejedná o vtip nebo chvilkový rozmar. Liam je plně rozhodnut svůj život od základů změnit, i proto se už domluvil s ostatními učiteli a nyní to chce zpravit i s vámi. Vím, že je tomu těžké uvěřit, ale prosím vás věřte alespoň mě," chopí se slova Derek a já jen žasnu nad slovy, která volí. Ředitelka ho bedlivě poslouchá a vážně nad tím přemýšlí.
"Dobrá budu ti věřit, už proto, že za tebou stojí Derek. Ale co Ryan, jak je to s ním?" řekne asi po pěti minutách rozmýšlení.
"Bohužel Ryan je paličatý a umíněně je přesvědčený, že nedělá nic špatného. Snažil jsem se mu to vymluvit ale výsledkem je, že jsme se pohádali a už týden spolu nemluvíme. Nevím jak ho přinutit k jinému jednání. Nejhorší na tom je, že se zarytě nechce vzdát Elliota a dál se s ním stýká. Ale ty fotky jsou zničené, postaral se o to Chris," osvětlím situaci kolem bratra a sám se cítím provinile.
"Myslím, že Elliot si už s ním poradí. Když se dozví, že na něj Ryan nic nemá, nenechá se jím už vydírat," raduje se, ale v tom jí bohužel musím zklamat.
"Tak jednoduché to asi nebude. Chris říká, že Elliot trpí Stockholmským syndromem," srazím jí dobrou náladu a ředitelnou se rozlehne ticho. Ve finále si nad touhle beznadějnou situací všichni povzdychneme a rozhodneme se počkat na to, jak se celá věc vyvrbí. Zbytek školy nějak přetrpím a zdařile se vyhýbám Elliotovi, který se mě celý den snaží zastihnout. Odmítnu tátův odvoz a rozhodnu se zajít si do města. Dlouho jsem se jen tak nepoflakoval a dnes k tomu mám dobrou příležitost. Obhlídnu, co mají nového v knihkupectví a hned si pořídím jendu knížku, která mě svým krátkým popiskem nadchla. Zajdu do samoobsluhy koupit si něco k snědku a myslím, že tahle návštěva se mi má zarýt do paměti na hodně dlouho.
"Konečně ses ukázal ve městě, ty zmetku," ozve se těsně u mě a já leknutím odskočím stranou. Nečekal jsem, že potkám někoho známého a byl jsem zabraný do výběru salátu. Podívám se po majiteli onoho hlasu a zakleju. Přede mnou stojí partička čtyř chlapů a ne náhodou se hrozně podobají chlápkům, co jsme najali na Elliotovo znásilnění. Sakra, já věděl, že ještě budou dělat problémy. A nemohli si vybrat lepší dobu, zrovna když chci skoncovat se svým dosavadním životem.
"Co mi chcete?" zavrčím nepřátelsky a jasně jim dám najevo, že se s nimi nechci zahazovat.
"Ty to moc dobře víš. Tvýho sladkýho brášku, strašně rád bych ho vošukal ale ty mi stojíš v cestě. Takže když tě odstraním, budu mít volnou cestu," ušklíbne se Ben, kápo téhle povedené skupinky.
"Vážně? A jak to uděláš? Seš směšnej a nemám na tebe náladu tak mě nech," jsem s ním rychle hotovej a opět si hledím svého. Jenže ne na dlouho. Obchodem se ozve ohlušující výstřel a poté křik ostatních přítomných.
"Příští je tvoje," zachechtá se Ben a jako nějakej frajerskej gangster namíří zbraň na mě.
"Skus to, ale věř, že budeš mrtvej dřív, než stihneš znovu vystřelit," objeví se za mnou Derek a nevraživě propaluje Bena. Ani netuším, odkud se tu vyloupl, ale upřímně jsem rád, že tu je. Ben se na něj kouká jako na debila a jeho slova ho dají do smíchu.
"Ještě řekni, že mě dokážeš zabít. Jdi si po svých, krasavče a neser se do našeho rozhovoru," odfrkne si a už se připravuje, že do mě narve kulku, když se stane něco úžasného. Než se stihnu vzpamatovat, ozve se výstřel a pak už je Ben chycený v Derekově chvatu, tak že má svou vlastní zbraň přiloženou zespoda k bradě. Jenže takhle nezůstane dlouho. Ben je sviňáckej parchant a nějak se mu podaří druhou rukou tasit nůž a zapíchnout ho Derekovi do stehna. Díky tomu se osvobodí a s výhružkou brzkého shledání na mou osobu se i se svými kumpány vypaří.
"Jste v pořádku? Mám vám zavolat záchranku?" přiběhne k nám paní od pokladny a zjišťuje, zda nejsme zranění.

"Prosím volejte a řekněte jim, že mám bodnou ránu na stehně a slušně to krvácí," poprosí ji a já se chopím první pomoci. K tomu mi je poskytnuta lékárnička a já mu zaškrtím nohu nad ránou a gázové polštářky k ní silně tisknu, aby už neztratil moc krve. Mezitím co ho ošetřuju, pídím se po kulce, která jak se zdá nikoho nezranila. Stačí mi se trochu rozhlédnout a spatřím ji zarytou ve zdi. Záchranka přijede asi do tří minut a Dereka si převezmou. Po prvotním zjištění závažnosti zranění mě pochválí za dobře provedenou první pomoc. Rozhodnu se jet s nimi a Derek mi nařídí, abych kontaktoval Chrise. To hned udělám a samozřejmě neuniknu podrobnému výslechu. Okamžitě chce všechno vědět, jakoby to nepočkalo do nemocnice, kam i on má namířeno. Je mi jasné, že o něj má hrozný strach a v pouhém bodnutí do stehna vidí život ohrožující zranění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 3. listopadu 2013 v 22:28 | Reagovat

Liam má ode mě jedničku s hvězdičkou a třikrát podtrženou :) konečně se chová jako normální kluk. A zamilovaný do Elliota? Teda ne že by Liam nebyl k nakousnutí, ale myslíš, že se z toho Elliot někdy vzpamatuje? Je mi jasné, že Chris se teď zblázní starostlivostí o svého zraněného Dereka. Ale dobře mu tak, to má za ty drápáky, co zaryl do Chrise, to se nedělá svému neochotně milovanému kolegovi :D a s těmi chlápky ještě bude potíž, jsem na to vážně zvědavá...tak koukej psát a příští víkend chci vidět další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama