Kapitola XI.

22. září 2013 v 14:07 | Dylan |  Secrets of loneliness
Omlouvám se za tak dlouhou pauzu, ale vůbec se mi nechtělo psát :-( snad to budu moci vynahradit a proto vám přináším další pokračování :D


(Derek)
Chris se mnou nakonec opravdu zůstal i přes noc a ráno se v garážích rozloučíme. Já už jsem ten šok vstřebal a dál jsme se o tom nebavili. Onen spis mi nechal, abych si mohl své soukromí uchránit alespoň před ostatními, co na tom případu dělají. To se mi hodí, protože si chci některé věci ověřit a k tomu to potřebuju mít v držení. Chris mi sice navrhoval, abych od případu odstoupil a vzal si několik dní dovolené, ale neuspěl. Musím to vyřešit sám a jen takhle si už tak otřesené soukromí uchráním. Vyrazím ke škole, kde musím odučit čtyři hodiny. Pan Adams má dnes volno, takže jsem v kabinetě sám, jen s dvojčaty.
"Dobré ráno. Jak jistě sami víte, máme před sebou poslední dva týdny do uzavření klasifikace. Nesu vám poslední testy, které dopadly obdobně jako ty předešlé, což mě těší. Bohužel pro vás, máte známek stále málo. Proto si příští týden napíšeme dva testy a v posledním týdnu dám šanci těm, co budou mít nerozhodný průměr a vyzkouším si je," započnu tak hodinu v 1. A. než začnu s opakováním, rozdám testy, které dvojčatům otevírají dveře k dalšímu ročníku. Hodina se pak odehrává v duchu opakování a vysvětlování nejasností. Po této hodině učím dvouhodinovku ve 3. C, do které chodí Elliot, a nakonec přetrpím hodinu ve 2. D. Tahle třída je složená z žáků plně postrádající logické myšlení a matematika je jejich noční můra.
"Pokud ty další testy napíšete alespoň na trojku, nechám vás projít. A v případě, že mi tu teď slíbíte pravidelné navštěvování školy, nebudete muset trávit přestávky tady," obrátím se na dvojčata, kteří šli za mnou do kabinetu. Chvilku na mě koukají jako telata na nově natřená vrata a pak se snaží najít známky hodně blbého vtipu. Trvá jim, než pochopí, že to myslím vážně.
"Dobře, slibujeme. Táta by nás roztrhl, kdybychom šli k reparátu. Děkujeme," promluví nakonec Liam a dokonce mi poděkuje. To přijmu a rozloučím se. Vím, že se mi nepokusí podrazit nohy. Více než Johna se bojí Chrise. Během přestávek si projdu část velmi podrobného výpisu mého života. K mému potěšení už to se mnou tolik neotřásá jako při prvním nahlédnutí. Dojedu do kanceláře a už při vystoupení z výtahu si mě kapitán zavolá k sobě. Když řeknu, že je nabroušený, tak to hodně zlehčuju. Poslušně se u něj ohlásím a po výzvě za sebou zavřu dveře.
"Pan Keiser mi řekl, že nehodláš z případu odstoupit. Můžeš mi říct, proč bych tě z toho neměl odvolat? Včera tě něco úplně odrovnalo a já si nejsem jistý, jestli to dokážeš vyřešit bez osobní zaujatosti," propaluje mě pohledem a já mu pohled odhodlaně oplácím.
"Nedovolím, aby se mi někdo odsud hrabal v soukromí, proto si to vyřeším sám. To, že se něco dozví Chris, mě tolik netrápí, protože většinu z mé minulosti zná, ale nikdo jiný se do té složky nebo na videa z kamer nepodívá. I přes mé včerejší nervové zhroucení si pevně stojím zatím, že budu na případu dál pracovat a vyřeším ho jako profesionál," opáčím a naštvaně odkráčím do své kanceláře a bouchnu za sebou dveřmi. Sednu si k počítači a začnu vyhledávat všechny informace o manželích Morineti. Projedu jejich bankovní účty, platby a příjmy za poslední měsíce a mrknu i na jejich trestnou činnost. Ta se vyjeví jako celkem zajímavé čtení. Oba byli zapletení do obchodování s padělanými obrazy a dalšími uměleckými předměty. Mají za to hned několik záznamů a jednou dokonce obchod s novorozeňaty. Zvláštní způsob jak si vydělat. Za všechno dostali mírné tresty díky spolupráci. Krysy. Bylo jim milejší ostatní prásknout než jít na hezky dlouho sedět.
"Dereku budeš v sobotu doma?" nakoukne mi do kanceláře Chris.
"Proč?" zeptám se nechápavě a přitom v paměti lovím, zda už mám nějaké plány.
"Myslel jsem, že bych ti odmontoval ty kamery," odtuší a připomene mi, že jsem stále pod drobnohledem.
"No pokud by to šlo dopoledne, tak není problém. Na večer už něco mám," řeknu nakonec. Vzpomněl jsem si na Samanthu a její vystoupení. Teď když nad tím přemýšlím, měla se včera za mnou zastavit.
"Fajn, tak já se kolem desáté stavím a odstraním je. Jo a zlikvidoval jsem všechny ty fotky, co kluci udělali, takže Elliot může být klidný," domluvíme se a ještě mě informuje o vyřešení téhle situace. Kývnu na srozuměnou a vrátím se k předešlé činnosti.
"Hej Dereku, přišla za tebou nějaká kočka," vlítne ke mně Tony s jiskřičkami v očích. Takový povyk znovu přiláká Chrisovu pozornost a já se jdu podívat, o koho jde. Hned jak svou návštěvu vyhledám pohledem, pousměju se a zamířím k ní.
"Sami, ahoj. Už jsem si myslel, že nepřijdeš," uvítám jí s úsměvem a ona jako na povel zčervená. Nechápu, co jí dostalo do rozpaků, ale v mé přítomnosti se jí to stává celkem pravidelně, proto se tím nijak nezabývám.
"Promiň, včera mi to nějak nevyšlo," omluví se za jednodenní zpoždění a rozpačitě se ošije.
"Nevadí. Pojď do mé kanceláře, tam budeme mít soukromí," pokynu jí aby mne následovala. Samantha je díky svému vzhledu středem pozornosti a ostatní přítomné ženy jen závistivě pozorují, jak na ní muži visí pohledem. Nechám jí vejít první a pak za sebou zavřu. Pohledem zabloudím do vedlejší kanceláře a zkontroluji si jestli nás Chris poslouchá nebo se věnuje práci. Podle jeho výrazu se zdá být ponořený do práce. Nabídnu Sami místo k sezení a pak se dáme do probírání naší záležitosti.
"Přinesla jsem ti všechny dopisy, které mi poslal," začne a z kabelky vytáhne štos dopisů. Ty mi podá a hned na to prozradí heslo k emailu. Asi dvacet minut probíráme ony dopisy a pak se rozloučíme s tím, že se uvidíme v sobotu v restauraci.
"Hej Dereku nebyla to náhodou Samantha Downová? Ta muzikálová zpěvačka?" objeví se u mě jeden z kolegů, když jí doprovodím k výtahu.
"Jo byla. Je to známá z dětství," odpovím stroze a vrátím se k práci.
********
(Liam)
V pátek ráno se nečekaně probudím kolem páté hodiny ráno a ruku, kterou mi zaléhává Ryan, skoro necítím. Má hrozný zvyk se na každého lepit. Když jsme byli malí, tak se zaměřil hlavně na Dereka a za žádnou cenu se ho nechtěl pouštět. Byl jako klíště a dnes ho nemůže ani cítit. Chvíli ho ještě jen tak pozoruji a pak se ozve potřeba si odskočit. Vyprostím se z jeho vězení a rychle zapluju do koupelny. Rovnou i spáchám ranní hygienu a zajdu si pro něco k jídlu. Vzhledem k ranní hodině si dám müsli s mlékem a k tomu silnou kávu. Mezi jídlem přemýšlím o posledních dnech a musím uznat, že jsme celkem přestřelili. S Derekem není radno si zahrávat a Ryan si to neuvědomuje. Nechápe, že se nám do cesty staví neznámý nepřítel. Jistě, mohl bych se na něj poptat u Chrise, ale on zná jen toho Dereka působícího před deseti lety. Ani on neví, čeho je schopen dnes.
"Jsi vzhůru nezvykle brzo," vyleká mě táta, který se připravuje do práce.
"Mám teď pár věcí, které mi nedají spát," odpovím, ale dál to nerozebírám. Táta jen kývne, že rozumí a sedne si vedle mě s kávou a ranními novinami. Netrvá dlouho a kolem krku ucítím Ryanovi ruce.
"Nechal jsi mě tam samotného, to se mi nelíbí," zafňuká a dožaduje se polibku. Ten mu dopřeji, ale tentokrát se jedná o krátký a trochu odtažitý. To Ryana samozřejmě nenechá chladným a zjišťuje příčinu.
"Promiň, dnes nemám náladu," odbudu ho s tím a umyju misku od snídaně. Ryan se okamžitě urazí a dál si mě už nevšímá. Táta to sleduje s pozdviženým obočím, ale radši to nekomentuje. Školu protrpíme jako každý den, ale tentokrát nemusíme docházet do kabinetu. Derek tu dnes ani není, protože mu hodiny odpadly. Přestávky trávíme s Elliotem, ale já se držím dál. Ryan se na něj věčně věší a pořád vyžaduje přímý kontakt. Když je tak pozoruju, vzpomenu si na Chrisův výbuch u Walkerových. Byl úplně nepříčetný, když zjistil, co jsme mu udělali. A to jak to odsuzoval. Mluvil o někom, koho za to stejné potrestal. Co mu asi tak udělal a koho tím chránil? Snad Dereka? Ne to není možné, Derekovi se něco takového přihodit nemohlo. A pak to, že se s tím oběť nikdy nevyrovná. Více se na Elliota zaměřím a opravdu. Při určitých Ryanových pohybech se mu v očích objeví stín strachu. Dřív jsem si toho nevšiml, ale teď mi Chris nasadil brouka do hlavy. Elliot si mého zkoumavého pohledu všimne a mile se na mě usměje. V ten moment mě bodne u srdce. Vždycky jsem si myslel, že tohle se mi nemůže stát ale teď se tak stalo. Možná proto, že jsem si konečně uvědomil, jak moc jsme mu zničili možnost normálního života.
"Není mi dobře. Zajdu si na ošetřovnu," řeknu suše, když zazvoní a Ryan se chystá do třídy.
"Je to zlé? Půjdu s tebou," ihned se angažuje.
"Ne jdi na hodinu a udělej nám zápisky. Víš, že nás Derek stále kontroluje," odradím ho od jeho plánu a sám jdu na ošetřovnu. Jakmile otevřu dveře, zdejší doktorka se na mě usměje a nabídne mi sezení. Posadím se na točící židli a doktorka si mě začne prohlížet.
"Tak copak tě trápí?" zeptá se zvonivým hláskem. Kdybych nevěděl, že jí je více jak třicet, myslel bych si, že jí sotva táhne na patnáct. A to nejen stylem mluvy ale i vzhledem. Je drobná, sotva 160 cm vysoká bruneta s dětským obličejíčkem.
"Poslední dobou se necítím dobře. Špatně spím a jím spíše z nutnosti než abych na jídlo měl chuť," popíšu jí všechny neduhy, které mě trápí a ona si to zapisuje do karty. Po drobné prohlídce dutin a poslechu dechu si povzdechne a začne kartu zaplňovat těmi lékařskými bláboly.
"Příznaky ukazují na depresi nebo migrénu. Jak jsi na tom se světlem, dělá ti problémy pobývat v silně osvětlených místnostech?" snaží si upřesnit svou diagnózu.
"Docela jo, tak do půl hodiny mi třeští hlava," odpovím a tím jí utvrdím.
"Napíšu ti nějaké léky. Nebudou moc silné, jinak bys nemohl normálně fungovat, ale měly by ti pomoci lépe spát a snášet světlo. Pokud chceš, můžu ti hned jeden dát a klidně si zdřímni. Tvému třídnímu to řeknu, abys neměl problémy," navrhne mi a potom co souhlasím, mi přinese malou pilulku a sklenici vody. Potom si zalezu za zástěnu a natáhnu se na lůžko. Netrvá dlouho a díky působení prášku usnu klidným spánkem. Doktorka mě probudí až na konci vyučování, kdy pro mě přijde Ryan. Ten se se tváří ublíženě a nemluví se mnou. Dotklo se ho, že jsem mu o svých problémech neřekl. Nechám ho být, doktorce poděkuji a s receptem na léky se rozloučím. Před školou na nás čeká Chris, který právě s někým telefonuje. Kývne na pozdrav a dokouří cigaretu. Ani jsem netušil, že zase kouří. Chris sedne za volant, já vedle něj a Ryan se uvelebí vzadu.
"Teď vezu kluky ze školy a pak hned jedu do kanclu. Jo jasně stavím se v marketu. Na co máš chuť? Bagetu? Jo vím kterou. Fajn, do půl hodinky jsem tam. Zatím," ukončí hovor a mě je jasné s kým mluvil. Styl jakým se vyjadřoval a mírný úsměv svědčí o Derekovi.
"Jak bylo ve škole? Jste nezvykle potichu," obrátí svou pozornost na nás.
"Liam se chová jako idiot, ale jinak všechno v pohodě," zaprská za mnou Ryan kysele.
"Nechovám se jako idiot, prostě mi není dobře. Doktorka si myslí, že mám migrénu," štěknu dozadu podrážděně.
"Z čeho ty můžeš mít migrénu, to by mě vážně zajímalo," rozčiluje se.
"To tě nikdy nenapadlo, že třeba z tebe?" opáčím a tím rozpoutám lavinu. Chris se při mé odpovědi nechápavě otočí mým směrem a je vidět jak ho to zaskočilo. Nedivím se, nikdy jsme se nehádali.
"Cos to řekl? Co ti kurva dělám?" rozzuří se do nepříčetnosti.
"Řekni, zapřemýšlel jsi aspoň vteřinu nad tím, co nám Chris nedávno řekl o Elliotovi?" udeřím na něj a v tu chvíli se v autě usadí tíživá atmosféra. Nemusel jsem otázku nijak rozvádět, všichni tři víme, o čem se mluví.
"Ne, nebylo třeba. Elliot není ten případ," zavrčí, ale už nekřičí, což znamená, že ho má otázka usadila.
"Omyl, je stejný případ. Jenže ty jsi tak sobecký, že sis ani nevšiml strachu, který se mu leskne v očích pokaždé, když se na něj věšíš," opáčím. Chris prudce zajede ke krajnici a dupne na brzdu. Nebýt pásu, mám hlavu zarytou v palubce, ale takhle jsem jen přiškrcený.
"Já jsem teď snad špatně slyšel. Chcete mi říct, že jste mu nedali pokoj?" vloží se do rozhovoru Chris a zloba z něj jen čiší.
"Jasně že ne! Elliot se nás nebojí, miluje nás!" rozzuří se Ryan znovu a tentokrát se osopí na Chrise. Ten úplně zkamení a jeho tvář připomíná ďábla.
"Už se k němu nepřiblížíte. Bože, nechápu proč zrovna já musím mít takové sourozence. Vy jste mu vypěstovali Stockholmský syndrom!" rozkřičí se na celé auto a Ryan kdyby mohl tak je vpitý do sedačky. Po tomhle výlevu už nikdo z nás nepromluví a v tichosti se znovu rozjedeme. U domu nás Chris vyhodí a bez jediného slova odjede do práce.
"Mě nikdo rozkazovat nebude a Elliota se nevzdám," prskne mým směrem a rázně se rozejde k hlavním dveřím.
"Dělej si, co chceš, ale se mnou už nepočítej. K Elliotovi se už nepřiblížím," uzavřu tuhle debatu, a abych dal najevo svůj distanc, odstěhuju si všechny svoje věci do Chrisova pokoje. Ten už ho nepotřebuje, protože si včera pořídil byt s nejdůležitějším vybavením. S mámou moc nevychází a tak si pořídil byt, aby se s ní nemusel potkávat a věčně se hádat.
********
(Derek)
V sobotu se mi u dveří objeví Chris. Je něco málo po desáté hodině a okamžitě začne s demontováním kamer. V každé místnosti se jich nachází nejméně pět a v obývací části jich je dokonce dvacet. No jedná se o obývák s kuchyní, takže aby pokryl celé území místnosti, musel jich použít víc. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem si ničeho nevšiml. Sledovalo mě tolik kamer, a přesto jsem o tom neměl sebemenší tušení.
"Teď mi tak dochází, že na záznamech jsou čtyři místnosti a chodba, ale byt má o jednu místnost navíc. Jak je možné, že do téhle kamery neumístil?" ptá se zaraženě a ukazuje na dveře v obýváku.
"To je moje pracovna a jak vidíš, mám ji zabezpečenou. Morineti mohl být vynikající ajťák, ale bez mého otisku prstu se dovnitř stejně nemohl dostat. To mu taky hned došlo a radši se to nepokoušel oblafnout. Ihned by se spustil poplach a já dostal informační zprávu. Kdyby se tak stalo, jeho infiltrace by selhala," odpovím mu na otázku a on se na mě užasle podívá. Pak přejde blíž ke dveřím a zkoumá bezpečnostní zařízení. Skládá se z numerické klávesnice a digitálního pole pro snímání otisku. Dveře se otevřou jen v případě zadání třináctimístného číselného kódu a otisku prstu, který je povolen pro vstup.
"Tomu říkám zabezpečení. Co tam máš? Mrtvolu?" poznamená se smíchem. Je pravda, že ostatním takové zabezpečení přijde přehnané, ale já k tomu mám velmi dobré důvody.
"Mrtvolu zrovna ne, ale mám tam několik případů, na kterých pracuju a také většinu fotek a pro mě důležitých věcí. Jistě sis všiml, že tu kolem nemám skoro žádné fotografie nebo předměty od přátel. Proto můj byt působí dost neosobně a nezabydleně, ale to je přesně to co chci. Nechci, aby každý kdo mi sem přijde, hned věděl, jaká je má rodina nebo jaký mám vkus na doplňky. Mám své soukromí rád a nikomu ho nedám zadarmo," pronesu až skoro chladně a přitom si vybavím několik určitých věcí, které budu už ukrývat navěky.
"Neosobní způsob bydlení mi k tobě pasuje. Nedokážu si představit, že tu máš rodinné portréty na stěnách a všude možně vystavené různé serepetičky. Chladné a nepřístupné prostředí přesně vystihuje tvou povahu," polemizuje a přitom dveře rentgenuje. Na očích mu jasně vidím zvědavost.
"Nikdo kromě mě do té místnosti nikdy nevstoupil a tak to nadále zůstane," ukončím debatu o pracovně a jdu nám uvařit kávu.
"Takže ani Vinc netuší, co tam skrýváš?" nenechá se jen tak odbýt a při zmínce o Vincovi sebou trhnu.
"Ne ani on. Zdržíš se na oběd?" změním téma. Nechci se o Vincovi bavit. Ne s Chrisem.
"Klidně. Nikam nepospíchám," přijme mé pozvání a vrátí se k odstraňování kamer. Potom co je hotov si v klidu vypijeme kávu a rozebíráme Morinetiho případ. S blížící se dvanáctou hodinou se přesunu do kuchyně a začnu připravovat oběd. Chris se mi nabídne jako pomocník a už za dvacet minut sedíme u stolu a obědváme. Nedělal jsem nic extra, jen přírodní kuřecí řízky s bramborem a zeleninovou oblohou. Je to rychlé, chutné a hlavně vydatné.
"Děkuji za jídlo, bylo výtečné. Už se rozloučím, nechci tě otravovat celý den," zvedne se k odchodu, poté co mi pomůže umýt nádobí.

"Jsem rád, že ti chutnalo. Uvidíme se v pondělí," rozloučím se s ním a pak zajdu do pracovny. Ještě jsem si nestihl přečíst všechny emaily, které Samantha dostala a teď na to mám dost času. Kolem půl čtvrté mám vše přečtené. Akorát čas se začít připravovat. Vlezu si pod sprchu a umyju si i vlasy. Jakmile jsem hotov, omotám si kolem pasu ručník a druhým trochu vysuším vlasy. Pak na ně vezmu fén. Ručník vyměním za boxerky a kalhoty od obleku. Než si navléknu bílou košili, použiju deodorant. Nesnáším, když muži v oblecích smrdí potem. Vlastně nesnáším smradlavé muže všeobecně. Zvedá se mi z toho žaludek. Dopnu košili, zavážu si kravatu a nakonec si vzpomenu na ponožky. Do saka si dám peněženku, doklady, mobil a klíče a s tím se můžu vydat na cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 22. září 2013 v 20:26 | Reagovat

Páni, páni, ten případ vypadá zajímavě. A Vinc se doufám nikdy nevrátí :D zamiluje se do nějakého Helmuta, ju? ;) a úplně bych viděla na konci povídky, jak by Derek otevřel tu pracovnu a tam by byly společné fotky jeho a Chrise v zamilovaném objetí...ježiš, teď jsem se do té představy zamilovala :D :-* no jsem opravdu zvědavá jak to půjde dál. Liam se mi začíná líbit čím dál tím víc a Ryam by měl pořádně dostat přes zobák. A ráda bych tam taky brzy měla nějakou další romantickou scénu s Chrisem a Derekem ;). A ještě abych nezapomněla, doufám že ten šmírák dá Sami pokoj a neublíží nikomu!! Těším se na pokračování ;) :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama