Kapitola X.

23. července 2013 v 22:08 | Dylan |  Secrets of loneliness
Jsem zpět a se mnou i povídka :D Užijte si to :D


(Derek)
Potom co se od Tonyho dovím několik novinek jdeme za kapitánem, který nás ohlašuje u dveří. Jenže klepání, zvonění ani volání nám nepřinese odezvu, proto dveře vyrazíme a jdeme dovnitř bez pozvání.
"To opravdu můžeme takhle vpadnout dovnitř?" ozve se za námi něčí nejistý hlas.
"Máme povolení k prohlídce," opáčím aniž bych se za dotyčným otáčel. Nejspíš to bude nějaký nováček. Začneme dům prohledávat a mě čím dál víc mrazí.
"Kapitáne, něco jsme našli," křikne na nás jeden z policistů z patra. Rychle se tam vydáme a v cíli mi srdce vynechá několik úderů. No to snad ne?
"Bože, je to úplně stejné," vydechne Chris vedle mě a trochu mě vzpamatuje. Právě se ocitáme v ložnici a díváme se na mrtvolu Catherine Morineti ležící před postelí.
"Co je stejné?" nechápe Chrisovu poznámku kapitán.
"Celý dům je vybavený úplně stejně jako když ho obýval Burkhard a dokonce i Morineti leží na stejném místě, kde ležel on," osvětlím to, ale tím si vysloužím další otázku.
"Jak tohle víte? V té době jste byli na škole," nechápe dál. Zdá se, že nemáme jinou možnost než jít s pravdou ven. Hodím významný pohled na Chrise a on mi ho oplatí.
"S Martinem Burkhardem jsme se znali a často tu pobývali i s ostatními přáteli. A popravdě to já s Derekem jsme ho tu našli ubitého. Jen to že měl ženu před námi perfektně skryl," odpoví tentokrát Chris, ale to že on je tím kdo ho ubil samozřejmě nepřizná. Jinak vlastně mluví pravdu tak to nechám. Stejně proti němu není jediný důkaz a už za to pykala jeho žena.
"Aha, tak tohle byl ten důvod, který tě dostal na policejní školu?" zeptá se už jen na okraj kapitán. Přikývnu v souhlasu a dám se do ohledávání těla. Přeci mu tu nebudu vykládat, že je za tím mnohem víc a má to přímou spojitost s Chrisem. Nejspíš by to nerozdýchal.
"Dvě rány, do srdce a hlavy. Vrah chtěl mít jistotu, jinak by mu stačila ta do srdce. Jedna kulka prošla skrz a druhá musela uvíznout v hlavě. Nemá tu výstupní otvor. Musíme najít tu první, tuhle vytáhne patolog," zhodnotím vysledované poznatky, zrovna když se u nás objeví patolog.
"Zdravím, tak co tu máme," pozdraví příjemně naladěn. Kývnu mu na pozdrav a podám informace. Pochválí mé pozorovací schopnosti a převezme si tělo. Chrise si všimnu u psacího stolu pod oknem. Nejspíš se snaží dostat do laptopu. Podívám se na polohu těla a snažím se určit, kde je ta kulka. Netrvá mi to dlouho a už mám přibližnou trajektorii a pinzetou páčím zdeformovanou kulku ze zdi. Hodím ji do sáčku, zajistím a popíšu. Nic nesmím zanedbat jinak by se to pak nedalo použít jako důkaz. Proto mě málem trefí, když to spatřím.
"Šáhni na to bez rukavice a tu ruku ti useknu," vyštěknu na mladou holku, která se právě chystala otevřít šuplík u komody a to bez rukavic. Holka vyděšeně nadskočí a je vidět, že neví co říct.
"Já moc se omlouvám, neuvědomila jsem si to," začne s omluvami a já si podrážděně stisknu kořen nosu.
"Hlavní je, že jsem si tě všiml, sahala jsi už na něco?" zeptám se a snažím se udržet v sobě nutkání začít křičet. Holka horlivě vrtí hlavou, že na nic nesáhla, což mě trochu uklidní. Pak přejdu k tašce a hodím po ní rukavice.
"Doufám, že se to už nebude opakovat a kdo vůbec jsi? Neznám tě," zeptám se, když si ji nejsem schopný k nikomu přiřadit. Nemáme v agentuře moc žen, proto bych si jí pamatoval, kdy tu pracovala dlouho. Na to se k nám přidá kapitán a představí mi našeho nováčka.
"Dovol mi ti představit Noru Thomsonovou. Právě dodělala školu a tohle je její první skutečný případ. Noro tohle je Derek Walker, můj zástupce a také můj nejlepší detektiv," představí nás a Noře se rozzáří oči jako žárovky.
"Moc ráda vás poznávám. Na policejní škole jste legenda," usměje se na mě, když si podáváme ruce.
"Taky mě těší. Takže legenda, jo? Nezdá se mi, že bych byl něčím výjimečný," zamyslím se nad svými studijními léty a vrátím se zpět k práci. Nic zajímavého ve své minulosti nenalézám.
"Děláte si srandu? Profesoři vás vydávají za příklad. Nejlepší hodnocení za posledních několik let, bezchybná střelba a naprostý klid při pohledu na mrtvolu," začne se tam nade mnou rozplývat a to už zaujme i Chrise, který jakoby tajně poslouchá. Tomu taky aby něco neuniklo.
"Tolik z pohledu profesorů. A pohled studentů? Protekční rozmazlený a ignorantský zmetek, jehož otec je vážený soudce a matka primářka zdejší psychiatrické léčebny. Neochotný k jakékoliv komunikaci a spolupráci," ozve se ode dveří a já se nechápavě podívám na Aarona.
"Vtipný Aarone, co tu děláš?" zeptám se a jeho řeč nekomentuju. Má totiž ve všem pravdu. Takhle mě viděli ostatní z ročníku. A já neměl potřebu jim to nějak vyvracet. Bylo mi jedno co si o mě ostatní myslí.
"Dostali jsme hlášení, že jsou v tomhle domě ukrytý drogy. Překvapilo mě, když jsem uviděl lidi z vražd," osvětlí nám svou přítomnost a omrkne tělo.
"Dům už prohledáváme, tak se tvoji lidé můžou připojit. Chrisi, už máš něco z toho laptopu?" nabídnu Aaronovi spolupráci a pak se otočím na Chrise.
"Nic, je to všechno zakódované. Tady s tím nehnu, potřebuju do kanceláře," zavrčí naštvaně a i přesto se snaží do dat proniknout.
"Už víte, kde je její manžel?" zeptá se Aaron a přitom studuje doklady oběti.
"Jo víme, u nás na pitevně. Včera ho zabili v hotelu Norton. Chtěli jsme vyslechnout manželku a našli jí takhle," povzdechnu si a snažím se přijít na to, o co tu jde. Je možné, že mě sledovali oba? Ale kdo je pak zabil? Nedává mi to smysl. Z přemýšlení mě vytrhne policajt, co vlítnul do pokoje, že něco našli ve sklepě. Jdu tam s Aaronem a nález nás překvapí. Ve sklepě jsou dva obrovský trezory a za nimi mrtvá fena se štěňaty. Podle stavu feny vyvodím, že byla z ulice a sem se vkradla, aby mohla porodit. Mrtvá bude tak týden a štěňata jen asi dva dny. Když se na ně tak dívám, postřehnu slabý pohyb a kňučení. Rychle kontroluji štěňata a zjistím, že dvě z nich ještě žijí. Neváhám a vytahuju telefon s vytočeným Eleniným číslem.
"Čau ségra, máš čas? Výborně. Přijeď prosím na adresu Greenpoint 19, dům 82. Mám tu mrtvou fenu a štěňata, ale dvě jsou živá. Potřebuju, aby ses na ně mrkla. Dobře, budu tě čekat. Zatím," ukončím hovor a znovu se podívám na štěňata. Snad přežijí. Mezitím co jsem pro ně sháněl pomoc, Aaronovi muži otevřeli trezory, v nichž se ukrývají drogy a peníze. Měli v tom dokonce systém. Každý trezor měl svou funkci. Jiní dealeři prostě dají drogy a peníze dohromady a pak jsou ty prachy od toho svinstva zašpiněný. Všechen obsah ihned zabalí a označí ho jako předměty doličné. Tohle jim přenechám, drogy nejsou má parketa a jdu kapitánovi oznámit, že přijede Elena kvůli nalezeným štěňatům. Chris při jejím jméně trochu znejistí, ale potom co ho ujistím, že se nesetkají, se uvolní a pokračuje v rozdělané práci. Vyjdu před dům a hned na to se ze zatáčky přiřítí modrý Chevrolet Cruze. Dost silně pochybuju, že cestou dodržela maximální rychlost, ale pro tentokrát to nechám plavat. Musela být někde poblíž, jinak si nedokážu vysvětlit, jak tu může být tak brzo.
"Nazdar, tak kde je máš?" vychrlí na mě jen, co vystoupí. Pozdrav jí oplatím a vedu ji do sklepa. Aaron tam ještě je, tak se pozdraví a pak už se věnuje psům. V první řadě kontroluje ty živé a mrtvé prohlédne jen zběžně.
"No ti dva to podle mě přežijí, jsou jen vyhladovělá a také dehydratovaná. Všechny si odvezu do ordinace," pronese asi po deseti minutách a začne je balit. Celkem žasnu nad jejím vybavením. Přišlo mi divné, že s sebou tahá dva kufry, ale už chápu. Když ten větší otevře, spatřím jednu velkou a několik malých přihrádek. Z těch vytáhne černé pytle, do kterých zabalí mrtvá tělíčka štěňat a ukládá je do přihrádek. Z té velké vyndá mnohem větší pytel a do něj dá dospělou fenu.
"Tohle jsem si nechala vyrobit na zakázku, abych měla snazší převoz. Celé to je sterilní a nemusím je všechny hodit do stejného pytle," usměje se, když zpozoruje, jak jí pečlivě sleduju. Má to opravdu vymyšlené. Jakmile je hotova s mrtvými, přitáhne si menší kufr, u kterého si až teď všimnu ventilace a průhledného plastu z jedné strany. Ten rozevře a do polstrovaného vnitřku položí ta živá. Dokonce tam mají i vodu v takovém podivném dávkovači.
"Tak já jsem skončila. Jedu hned do ordinace. Musím zjistit, jestli nemají nějaké nemoci, a kdyby jo, musela bych je nechat spálit. V dobrém případě se postarám, aby byli pohřbeni na zdejším zvířecím hřbitově. Dám ti vědět, až budu vědět víc," ujistí mě o uctivém chování a pak se se mnou rozloučí. Moc dobře si je vědoma mé náklonosti ke zvířatům. Jsou tak svobodná a nemusí se podřizovat společnosti, tak jako my lidé. Jakmile odjede, vrátím se do ložnice a zjišťuju si nové informace.
"Našel jsem tohle a věř, že se ti to nebude líbit," podává mi Chris štos papírů v kroužkové vazbě a přitom je jeho pohled temný jako noc při absenci měsíce. K tomu mu dopomáhá fakt, že jeho oči mají tmavě modrou barvu a z určitého úhlu se dokonce jeví jako černé. Vždy jsem ty oči obdivoval a s připočtením havraních vlasů, vražedná kombinace. Chvílí mu pohled tvrdě opětuji, ale pak sjedu pohledem na lejstra, co mi podal a namátkou je otevřu. Stačí jediný pohled na mé maturitní vysvědčení a vyprchává mi z obličeje veškerá zdravá barva. Trochu v tom zalistuju a zjišťuju, že tu je o mě úplně všechno. Dokonce nacházím lékařské zprávy o zraněních, která jsem v dětství prodělal. Pak ale narazím na úplně jinou lékařskou zprávu a to už přestávám dýchat. Je mi zle a myslím, že buď omdlím, nebo budu zvracet.
******
(Chris)
Chvilku potom co Derekovi podám obsáhlý spis s detailním popisem jeho života, spatřím, jak při pohledu na jednu stránku úplně zesiná a pak nepřítomně spis pouští na zem. Vykolejení ho všichni pozorujeme a nedokážeme pochopit, co ho z jeho života mohlo dostat do takového transu. Vůbec se nehýbe, bílý jako zeď a snad ani nedýchá. V očích neuvěřitelný strach, hrůzu a paniku.
"Dereku, dýchej proboha. Posaď se. Sežeňte někdo sklenici vody," zareaguju jako první a jako bych bouchl do vosího hnízda, se všichni začnou pochybovat. Derek naštěstí zase dýchá a nechá se mnou posadit na blízkou židli. Strnulý pohled mu ale zůstane. Podívám se na spis, který dopadl na zem otevřený na té samé stránce, která mu tohle způsobila. Tentokrát přestanu dýchat já. První strana nese název "Lékařská zpráva o pokusu o sebevraždu" a nacházím způsob, kterým to chtěl provést a datum. Podřezání žil na levém zápěstí, dne 18. června 2003. Suše polknu, když si uvědomím, že to bylo jen pár dní potom, co jsem odešel z města. Druhá strana je nadepsána "Potvrzení o souhlasu léčby na psychiatrickém oddělení" ze dne 25. června 2003. Proboha, tohle nemůže být pravda. Vždyť Derek byl vždy tak silný, není možné, aby si tohle udělal. Rychle se očima upínám na jeho tvář, která je stále stažená vnitřní bolestí a panikou v očích. Byla to snad jen přetvářka a ve skutečnosti nebyl tak silný, jak tvrdil a jak se stavil situacím? Mám z toho úplně sucho v krku. Zmerčím, že k nám jde Nora se sklenicí vody, spis urychleně zavírám, aby nemohla nahlédnout, a pokládám ho k věcem, které si budu odnášet.
"Tady je ta voda. Bude v pořádku?" snaží se ujistit a přitom Dereka vyděšeně pozoruje. S díky od ní přijímám sklenici a klekám si před něj. Vůbec na mě nereaguje a tak sklenici odkládám na stůl a beru si jeho obličej do dlaní. Jeho oči se jakoby dívají skrz mě a to jsme na stejné úrovni.
"Dereku, prosím, vnímej mě. Musíš se vzpamatovat a společně zjistíme, kdo to má na svědomí," promluvím k němu měkce, tak jak jsem to kdysi dělával, když ho něco rozhodilo. Svou tvář držím jen pár centimetrů od té jeho a očima hltám každičký náznak návratu do reality. A přeci to spatřím. Jeho oči už nebloudí nikde v hlubinách, ale dívají se do těch mích. Upřeně se do mě vpíjí a po tváři mu zteče první slza. Je tak zraňující ho takhle vidět. Vidět ho plakat nad vlastní minulostí. Vím, že za to můžu já a proto to bolí o poznání víc. Očima ho ujišťuju, že je vše v pořádku, nic se neděje a není důvod k slzám.
"Napij se," promluvím znovu po několika minutách, sundám dlaně z jeho obličeje a natáhnu se pro sklenici. Tu mu přiložím k ústům a opatrně ho nechám aby vodu přijal. Po několika doušcích mi naznačí, že má dost a já to přijmu.
"Už tu jsme hotoví, jen si sbalím věci a půjdeme pryč," ujišťuju ho a po krátkém očním kontaktu s kapitánem, je můj návrh přijat. Všimnu si ve dveřích Aarona s velkými otazníky v očích. Měl bych mu to nějak osvětlit. Zvedám se na nohy a už se k němu chytám, když v tom mi zabrání Derekova ruka, pevně držící mé zápěstí. Zmateně se k němu otočím a v jeho očích spatřím tichou prosbu, abych zůstal. To mě dostane. Zjištění, že mě potřebuje. Čím déle s ním jsem, tím více ve mně narůstá naděje na nový začátek. Naděje, že mě úplně neodvrhl a stále hluboko v srdci cítí to samé co já.
"Hned jsem zpátky, jen promluvím s Aaronem," šeptnu na uklidněnou a jeho sevření povolí. Rychle přejdu k Aaronovi, který je úplně zmatený.
"Co se stalo? Je úplně mimo realitu," nechápe a dožaduje se vysvětlení.
"Našli jsme velmi obsáhlý spis. Jsou v něm Derekovi osobní údaje a různé lékařské zprávy. Prostě celý jeho život. Narazil na jednu velmi ošemetnou zprávu a otřáslo to s ním," snažím se ho informovat, aniž bych prozradil obsah oné zprávy.
"Snad to není… Není to ta o jeho pokusu se zabít, že ne?" vydechne, když se ujistí, že nás nemůže nikdo slyšet. Při zjištění, že o tom incidentu ví, sebou škubnu.
"Je. Ty si o tom věděl?" zeptám se a svou nevěřícnost se mi nedaří plně potlačit. Nechce se mi věřit, že by se s tímhle svěřoval právě jemu.
"Ano. Řekla mi to jeho matka, když jsme nastupovali na školu. Chtěla abych na něj dával pozor a ujistil se, že se o to už nepokusí. Derek netuší, že to vím," odpoví mi a pak se rozloučí. Tak takhle se to dověděl. Kývnu mu na rozloučenou a vracím se k Derekovi. Tam se rychle sbalím a spis ukryju k laptopu a další elektronice, kterou jsme našli. Kapitánovi dám znamení o odchodu a dřepnu si před Dereka.
"Půjdeme, ano?" optám se jemně a natáhnu k němu ruku. Ztěžkle přikývne a svou ruku vloží do té mé. Vstanu a pomůžu mu na nohy. Je na nich vratký. Na vteřinu ho pustím, ale jen proto, abych mu ruku dal kolem zad, a s dlaní na jeho boku si ho přidržuju u sebe. Takhle dojdeme k autu. Posadím ho do něj a otočím se na právě příchozího kapitána.
"Dnes už máte oba volno a až se úplně vzpamatuje, navrhněte mu odstoupení od případu a několik dní dovolené. Očividně je to pro něj moc a já nechci, aby ho to dostalo," promluví tiše a sklíčenost z něj jen čiší. Přikývnu v porozumění a ujistím ho, že se ho pokusím přesvědčit. Sám o tom ale přesvědčený nejsem. Rozhodně bude chtít pokračovat i přes mučení, které tím pociťuje. Rozloučím se s kapitánem a sednu do auta. Ještě zahlédnu Tonyho s Norou, jak nás sklíčeně pozorují. Musí ho mít rádi, když se o něj tak zajímají. Je to zvláštní, Nora ho zná jen z vyprávění a i přesto se o něj strachuje. Nastartuju a vyjedu směrem k jeho bytu. Cestou vládne v autě naprosté ticho, proto se ho pokusím přerušit alespoň hudbou. Nikdo z nás ale nepromluví. Taky není co říct. Přeci mu tu nebudu vykládat, že jsem viděl jeho noční můru. Nebudu se ho ptát, proč to udělal nebo jestli už je opravdu v pořádku. Já sám tomu stále nemůžu uvěřit. Tenhle případ se začíná až moc ponořovat do minulosti. Do naší minulosti. Jsem v ní také obsáhlý a to tím způsobem, který se mi příčí. Jako bezcitný vrah. Jenže já ho tak moc chtěl chránit, až jsem mu sám ublížil. Tolikrát jsem si přál, abych se tehdy zachoval jinak, střízlivěji. Ale minulost nezměním i přes své modlitby, to vím. Tenkrát se událo mnohé, dobré i zlé, ale tohle nikdy nepřebolí. Bojím se, že už nikdy se na mě nepodívá bez černého stínu, který tam nosí. Stínu, který mu při pohledu na mě připomíná můj hřích. S těmito myšlenkami dorazíme k jeho apartmánu. Zaparkuji v garážích hned vedle jeho auta a vystoupím. Obejdu auto a pomůžu z auta i jemu. Stále mlčí. Už přes hodinu neřekl ani slovo a to mě děsí. Mlčky dojdeme až do ložnice, kde ho usadím na postel.
"Mám někomu zavolat, aby tu s tebou zůstal přes noc? Nebo chceš být sám?" zeptám se tiše a přitom si sednu na postel vedle něj. Je teprve kolem šesté. Není problém někoho zajistit. Chvilku se nic neděje. Žádné slovo ani pohyb. Pak se na mě otočí a oči vsákne do těch mých. Je to tak intenzivní a pronikavý pohled, ale nedokážu z něj nic vyčíst.
"Ty zůstaň," šeptne sotva slyšitelně a já na něj vykulím oči. Cože? On chce, abych tu zůstal já? Myslel jsem, že právě já jsem ten poslední, koho tu chce.
"Opravdu to chceš?" ujišťuju se nejistě. Nejspíš z obavy, že jsem se přeslechl nebo hůř, on vůbec nepromluvil a já fantazíruju. To mi ale hned smete ze stolu souhlasným přikývnutím.
"Chci se umýt. Půjdeš se mnou? Ještě se necítím dobře," znovu ke mně pronikne jeho tichý hlas a já lapám po dechu. Nijak dlouho o tom nepřemýšlím a souhlasím. Pomůžu mu do koupelny, kde ho pomalu zbavuju oblečení. S každým odhaleným kouskem kůže se odhalují i jizvy. Ohromné množství jizev. Jsem si více než jistý, že jich má aspoň dvakrát tolik co měl před lety. Jakmile je nahý, obnažím se i já a vlezeme si pod sprchu. Jemně ho celého namydlím a mezitím co se oplachuje provedu to samé i sobě. Po očistě nás osuším a navrhnu mu večeři.
"Nemám na jídlo ani pomyšlení," odporuje mi monotónně, ale aspoň už reaguje.
"Věř mi. Pořádné jídlo ti pomůže," usměju se na něj. Úsměv mi lehce oplatí a sedne si na gauč s tím, že se zatím podívá na televizi. Jsem rád, že se už dostává do své kůže. Zběžně omrknu co tu má a co z toho ukuchtím. V lednici objevím kuřecí prsa a mexickou omáčku. Tak a je vybráno. Ještě vysonduju rýži a dám se do vaření. Maso nakrájím na kostky a hodím je na pánev. Na druhé plotýnce se mi začíná vařit voda na rýži. Hodím tam dva sáčky a k masu přidám omáčku. Jsem za tyhle vychytávky rád. Vše v jedné sklenici, snadné a rychlé. Když je vše hotové, nandám na talíře po dvou kopečkách rýži a zaliju je omáčkou s kousky masa.
"Pojď jíst," zavolám na něj, když pokládám talíře s příbory na stůl. Derek je hned u stolu ale televizi nechal zapnutou a dál ji po očku sleduje.
"Je to výborné. Děkuju a promiň za ten dnešek, nečekal jsem že takhle dokážu zareagovat. Bylo to přehnané," povzdechne si a očnímu kontaktu se vyhýbá jako čert kříže.

"Nic se nestalo. Nikdo ti nemůže vyčítat, jak ses zachoval. Upřímně si ani nedokážu představit, že by o mně někdo věděl úplně vše do detailů. Je to obrovský zásah do soukromí, který nutí dotyčného čelit minulosti," uklidňuju ho a přitom sám o tom hluboce přemýšlím. V tom spisu je Derekův život a to i těch dlouhých deset let, které jsem s ním nemohl prožít. Tak moc lačním potom vědět, co dělal, ale má hrdost a úcta k jeho osobě mi nedovolují nahlédnout. Stačí, co jsem viděl, aby mě to odradilo. Pokud mi to sám neřekne, zůstane to pro mě věčnou záhadou a já o tom budu jen fantazírovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 24. července 2013 v 23:21 | Reagovat

Achjo, achjo...proč já mám z té povídky pocit, že je to k sobě oba hrozně táhne, ale přes tu minulost se nikdy nepřenesou? Nebo tedy alespoň Derek? Tohle byl opravdu smutný díl a já doufám, že příště nálada o kousek povyskočí. Taky mě dost zajímá, kdo a proč Dereka nechával sledovat. Je mi jasné, že se z případu nenechá odvolat a bude pokračovat, takže cítím ještě dost napětí a akce. Jen doufám, že nějaká ta správná akce proběhne i mezi těmi dvěma, Chrise jsem si prostě oblíbila ;). Jo a Nora ať se neopovažuje na něj dělat oči, jasné?? Moc se těším na pokračování, tak mě dlouho nenapínej

2 Soubi Soubi | 9. srpna 2013 v 13:49 | Reagovat

No teda, ty dva to k sobě každým dílem víc a víc táhne. Já bych jim tak moc přála, aby zapomněli na minulost a byli spolku, ale mám obavy, jestli to bude někdy možné... A v tomhle díle, to byl takovej doják T_T Jak se Derek zhroutil nad tou lékařskou zprávou a Chris ho utěšoval... Ale doufám, že se zase postaví na nohy a nenechá se tím zlomit. A taky si myslím, že s tím odvoláním z případu to nedopadne kladně a hodně bych se divila, kdyby s tím Derek opravdu souhlasil. Zvlášť po tomhle díle se bude hnát po tom, kdo ho dal sledovat a hlavně po tom proč. A já bych to taky potřebovala vědět, když už jsme u toho. Tak doufám, že se brzy zase dovím něco víc ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama