Kapitola V.

30. dubna 2013 v 21:34 | Dylan |  Secrets of loneliness
Zase po roce tu máme čarodějnice tak vám přináším čarodějnický díl :-)
18+


Je něco po poledni, když mi začne ložnicí vyřvávat mobil s tím, že mi někdo volá. Kdo to zase otravuje, když tak sladce spím? Dokonce se mi něco hezkého zdálo, ale teď už nevím co. Po slepu nahmatám mobil na nočním stolku a povzdechnu si. Volá kapitán a tomu to vzít musím. Jen doufám, že to není nic důležitého.
"Prosím, Walker," ozvu se a pak si pořádně zívnu.
"Máme další případ. Za 20 minut se sejdeme na místní skládce," vybalí na mě bez pozdravu a to mě komplet probudí. Jen mu to odsouhlasím, ukončím hovor a už se hrnu do koupelny, abych se trochu zkulturnil.
"Nač ten spěch?" vytrhne mě z práce Vinc opírající se o dveře koupelny. Ani se neptám, kdy přišel. Vždy se tu objeví jak duch, ale s tím rozdílem že tak rychle už nikdy nezmizí.
"Mám další případ," vyhrknu a snažím se najít nějaké přijatelné oblečení. To vzápětí najdu a už se do něj soukám.
"Tak to máš sakra kliku, že nikdy nemáš kocovinu, jinak bys byl dneska komplet nepoužitelnej," usměje se a sleduje mě, jak válčím s kalhotami. Když se do nich dostanu, v nestřeženém okamžiku si mě přitáhne k sobě a hladově políbí. Nebráním se, ale tohle chování mě stále nepřestalo fascinovat. Vinc o sobě tvrdí, že je líbací typ, proto mě vždycky i bez důvodu popadne a začne líbat, jakoby se nechumelilo. Dřív mi to trochu lezlo na nervy, ale po čase jsem si zvykl a dokonce se mi to víc než líbí. Projevuje mi tím ohromnou náklonnost a to já si rád nechám líbit.
"To budu i bez toho. Včera jsem se u hlavních dveří srazil s Chrisem. To na zničení nálady a psychiky bohatě stačí," otřepu se při té vzpomínce a s díky přijmu teplý toast. Na jednu stranu je dobře, že ho tu mám, jinak bych šel hladový.
"Cože? On ví, kde bydlíš? Jak to proběhlo?" vysype na mě několik otázek najednou.
"Nijak. Měl naštěstí tolik rozumu, že po varovném výstřelu hodil zpátečku a zmizel," zabrblám si spíš pro sebe, ale Vinc mě pochopitelně slyší a vytřeští na mě nemístně oči.
"Tys po něm střílel?" vydechne. Na to jen přikývnu, věnuju polibek a s rozloučením mažu k autu. Ke skládce pochopitelně dorazím jako poslední. Dnes jsem měl mít původně volno a to i jako polda i učitel. Člověk je hned šťastnější, když nemusí ráno vstávat. Skládka je celá obehnaná policejní páskou proto musím strážníkům ukázat odznak, aby mě pustili. Ti mi navíc ukážou, kde jsou ostatní. S poděkováním se tam vydám a děkuju bohu, že jsem jedl jen ten toast, protože bych z toho smradu tady jinak vrhl.
"Dobré odpoledne, omlouvám se, že jdu tak pozdě. Vzbudil jste mě," omluvím se, když dojdu ke kapitánovi.
"V pořádku, přeci jen jsi měl mít volno, ale myslím, že tohle tě bude zajímat," hodí hlavou za sebe. Neváhám a jdu se podívat. Přesně jak řekl kapitán, tohle mě zajímá. Holka asi tak kolem 19, pobodaná hlavně v oblasti břicha a hrudi. Podle stupně rozkladu odhaduju, že tu je tak dva týdny. Skládka je dobré místo na úklid těla. Je tu jistota, že se nenajde moc brzo a někdy vůbec.
"Nechápu, co tě na tom tak fascinuje. Mě je z toho šoufl," brblá si pro sebe Tony.
"Kdybych ti to řekl, chtěl bys jiného parťáka. Už víme kdo to je?" usměju se na něj a jasně vidím, jak zbledl. Tony je dobrej chlap ale docela posera a přitom frajírek zároveň. Původně chtěl dělat na drogách, ale skončil tady a ještě ke všemu u mě. To není moc výhra obzvlášť, když já si zásadně beru ty krutější případy, co se vzhledu obětí týče. Kapitán to upřímně vítá, protože to skoro nikdo nechce dělat.
"Emma Campbellová, nedožitých 19 let. Bydlí ve vedlejším městě, ale tady má příbuzné. Její matka je sestra Jess Williamsové, ženy státního zástupce Williamse," vyklopí mi všechny informace o oběti a já jdu do mdlob.
"To snad není možné! Proč já? Bože zabijte mě někdo," vydechnu s infarktem na krku. Co jsem komu udělal?
"Ty se Williamsovými znáš, viď? To by pak mohlo být snazší," snaží se mě povzbudit kapitán, ale bohužel to jen zhorší.
"Hlásil někdo její zmizení?" optám se. Přeci není možné, aby ji nikdo z rodiny nepostrádal.
"Jo její matka. Už jsem se spojil s chlapy od pohřešovaných, prý je její rodina stále u Williamsových," oznámí mi Tony a já už vím, co je mým dnešním programem.
"Fajn, pojedu tam," povzdechnu si a namířím si to k autu.
"Dereku, Tony půjde s tebou, budeš to mít lehčí," křikne na mě kapitán. Jen přikývnu a počkám, až mě Tony dožene. Sedneme do mého auta a já to vezmu nejkratší cestou k tomu prokletému domu.
"Teď ať při mě stojí všichni svatí," zamumlám si pro sebe a s nádechem zazvoním.
"Dobrý den detektiv Brown a detektiv Walker, jsou přítomni manželé Campbellovi?" začne Tony a já se zatím nijak neprojevuju. Jess si mě ale pátravě prohlédne, jsem jí povědomý to je jasné.
"Ano jsou, pojďte dál," přikývne a zavede nás do obývacího pokoje, kde jsou skoro všichni členové rodiny. Naštěstí bez těch dvou pijavic a Chrise. Předpokládám, že ten se doma ještě neukázal. Vzpomínám si, že s Jess neměl zrovna dobré vztahy.
"Dereku, jsi to ty?" vydechne nadšeně John.
"Ano, moc rád vás zase vidím," přikývnu, bože ten chlap snad nestárne. Je pořád stejný, jako za doby kdy jsem chodil s Chrisem.
"Co jsem ti říkal o tom vykání. Co vás sem přivádí?" optá se a přitom mě ještě stihne pokárat.
"Jsem ve službě, takže tykání není na místě. Jsme tu ohledně zmizení Emmy Campbellové," začnu opatrně. Tentokrát to na ně nevybalím jako na Davise.
"Cože, našli jste jí?" vyšvihne se na nohy druhá přítomná žena. Podle reakce usoudím, že je to paní Campbellová.
"Ano, bohužel našli. Je mi líto, že vám to musím říct takto, ale Emma byla dnes dopoledne nalezena mrtvá," pronesu a pokojem se rozlehne několikeré lapání po dechu.
"Kde jste ji našli?" optá se John. Rodiče Emmy nejsou schopni se na nic ptát.
"Na místní skládce. Musím vás upozornit, že Emma zemřela tentýž nebo následující den po jejím zmizení. Víte, kdo ji viděl naposledy?" začnu se vyptávat i když mi to není zrovna nejpříjemnější.
"Ten den jsme šli na večeři a poté do kina. Emma hlídala naše dva mladší syny," začne Jess a ve mně zatrne.
"Myslíte Ryana s Liamem? Jsou doma?" skočím jí do řeči. John sedící vedle ní přikývne a pak ty dva zavolá domů. Když mě spatří, na vteřinku ztuhnou, ale pak si všimnou Tonyho tak se uklidní.
"Děje se něco? Je tu nějak narváno," optá se Ryan a všechny sjede pohledem včetně mě.
"Emmu dneska našli," oznámí jim John.
"Tak to je dobrá zpráva, ne?" rozzáří se, ale já vidím to divadélko, co tu na všechny hraje.
"Byla by, kdyby nebyla mrtvá. Prý vás tu noc kdy zmizela, měla hlídat," řeknu bez obalu. S nimi se mazlit nebudu. Vsadím se, že to oni v tom mají prsty, ale dokázat to bude zhola nemožné.
"Jo měla, ale asi hodinu potom co rodiče odešli, se sbalila a řekla, že se jde bavit a my máme držet hubu. To jsme ale už říkali těm chlápkům od pohřešovaných," vezme si slovo tentokrát Liam. Zvláštní jak se nikdo nepozastaví nad tím chladným jednáním i když ví, že je po smrti.
"To vím, jen si to ověřuji. Dobře prozatím to bude všechno, kdyby si někdo z vás na cokoliv vzpomněl, mé číslo určitě máte," pronesu nakonec a John mi odkývá, že mé číslo má k dispozici.
"Já tvé číslo nemám," ozve se za mnou a v tu chvíli málem vyletím z kůže.
"To je dobře a doufám, že to tak i zůstane. Jdeme Tony," zavrčím, když se ohlédnu a spatřím Chrise. Jeho přítomnost všechny dost rozruší. No jo ztracený synáček se vrátil domů.
"My se určitě ještě uvidíme, Dereku," zavolá za mnou.
"Byl bych radši, kdyby už nikdy. Měj se Chrisi," řeknu rádoby přátelsky a bouchnu dveřmi. Venku si promnu spánky a unaveně se svalím na místo řidiče.
"Docela podivná rodinka. Ti dva kluci nebyli vůbec rozhození, když jsi jim vpálil, že je mrtvá. A co to bylo za chlápka potom?" nechápe Tony.
"Myslíš Chrise? Je to Williamsův nejstarší syn, má ho se ženou, se kterou žil před touhle. Chris se mnou chodil na gympl, ale nějak jsme se nepohodli a od té doby se nemusíme," vysvětlím mu, ale o tom vztahu s Chrisem pomlčím.
"No mě přišlo, že tě musí až moc. Chodili jste spolu?" vybalí to na mě znenadání a já sebou trhnu tak že se bouchnu do brňavky. Tony je jedním z mála, kdo o mé orientaci ví, ale tohle jsem vážně nečekal.
"Jo chodili, před deseti lety, ale jeho to asi stále nepustilo," povzdechnu si a vezmu směr kancelář. Kapitán mi během cesty zavolá, abych jel domů a užil si zbytek volna. Tonyho vyhodím u kanceláře s tím, aby kapitánovi řekl jen to potřebné a zbytek si nechal pro sebe. To mi odsouhlasí a já se pak vydám domů.
"To už jsi doma? Čekal jsem tě až tak kolem osmé," vybafne na mě Vinc hned mezi dveřmi a pak se mi přisaje na rty.
"Kapitán mě už nechal, když mám to volno. Budeš něco vařit nebo mám já?" optám se, když popadnu dech.
"Já uvařím. Ty si dej pořádnou vanu, jsi úplně ztuhlej," doporučí mi. Neváhám ani vteřinu a jeho nápad zrealizuju. Vysvleču se a skepticky se na sebe podívám ve velkém zrcadle, co jsem si před nedávnem nechal přidělat na zeď naproti vaně. Co se svalové hmoty týče, jsem spokojen, výška 177 cm ujde a obličej taky není k zahození. Ale ty jizvy všude po těle mě deptají. Nejvíc ta popálenina na stehně a jizva na pravé dolní straně břicha. Když jsem byl malý, nedařilo se mi. Ve třech letech jsem na sebe převrhl hrnec s vroucí vodou. Máma z toho tehdy byla špatná a dávala si za vinu, že mě dostatečně neohlídala. V tom jí utvrdil i doktor, který jí seřval na dvě doby a otituloval jí několika nemístnými výrazy. Tehdy jí hodně pomohl táta, který jí sice taky vynadal, ale jinak chlácholil, že to není tak vážné, aby se zhroutil svět. V pěti mě přejelo auto a já měl zlomenou holenní kost a ještě k tomu ruku zlomenou na třikrát. V osmi jsem na táboře spadl ze skály, po které jsem i přes zákaz lezl a odnesl jsem to silným otřesem mozku a zlomenou klíční kostí. Tyhle nehody přestaly až ve třinácti tím nejhorším. Skolil mě akutní zánět slepého střeva a já strávil pár měsíců v nemocnici. Od té doby už žádná nehoda, ale i tak na mě zanechali následky a to jak fyzické tak psychické. Jakmile jsem se dostal do puberty, problémy začaly od znova, jen s tím rozdílem, že jsem si začal ubližovat sám. Díky tomu mám po těle desítky tenkých jizev od žiletek. Díky tomu jen zřídka nosím trička s krátkým rukávem, tílka či kraťasy.
"Voda už je skoro vlažná," pronese Vinc.
"Jak dlouho tam stojíš?" optám se potom, co rozdýchám infarkt. Vůbec jsem si ho nevšiml. Byl jsem tak moc zabraný do prohlížení jizev. Je jen málo zasvěcených do vzhledu mého těla, dokonce ani Elena neví o všech jizvách a to je má sestra.
"Docela dlouho. Pořád si to vyčítáš? Mě se to na tobě dokonce líbí, je to fascinující," usměje se a zezadu obejme.
"To už jsi druhej, co mi tohle říká," povzdechnu si a konečně si vlezu do vany. Přitom si musím pustit horkou vodu, protože přesně jak Vinc řekl je už vlažná.
"Jo Chris byl stejného názoru," šeptne a vezme houbu s tím, že mi umyje záda.
"Dneska jsem ho zase potkal. Ten dnešní případ se přímo týká jeho rodiny," řeknu s pohledem zabodnutým do hladiny vody.
"Nedá se nic dělat, budeš se muset přes to povznést. Ale zase tam máš jistotu, že s ním nikdy nebudeš sám," snaží se mě povzbudit a dokonce to trochu pomáhá.
"Zítra jsou čarodějnice a škola jako každý rok pořádá slavnost. Půjdeš?" pozvu ho a Vincovi se rozzáří oči jako malému dítěti. No jo moc často si spolu nevyrazíme. Hlavně kvůli mé práci, jsem hodně zaměstnaný.
"Moc rád. Už jsme tam nebyli od doby, co jsme vyšli z vysoké," vypískne a věnuje mi dlouhý polibek. Je to stejně zvláštní, že jen tahle škola tohle pořádá. Je to přitom úžasná akce. Vždycky postaví vatru s čarodějnicí na vrcholu a je tu tradice, že při zapalování vzdáme čest mrtvým, kteří jsou pochováni pod budovou školy. Je to takový prosíček o odpuštění za zničení hřbitova a postavení školy na jejich tělech. Je tam sice vstupné ale nijak velké. Zato obrovské množství zábavy. Nejvíc tam vždy uvítají bývalé studenty. Jenže od doby co pracuju, mi do toho vždy něco vlezlo, a proto jsem už nechodil. Letos je to jiné, jsem členem učitelského sboru a tak je má účast prakticky povinná. Když jsem umytý, vylezu a pořádně se osuším. Vinc mezitím dodělá večeři a pak se společně najíme. Během večeře napíšu i ostatním jestli zítra dorazí na slavnost a většinově mi přijde kladná odpověď. Zase se všichni vrátíme na pozemky gymplu. Po výtečné večeři si trochu zadovádíme v posteli. Trochu je upřímně slabé slovo, divím se, že ta postel ještě nevrže. No jo je kvalitní, ale udržet takový nápor je přeci jen výkon. Druhý den se vzbudíme až kolem desáté. Slavnost začíná až v pět a já mám opět volno a tentokrát si ho užiju se vším, co k volnu patří.
"Co bys řekl koupeli? V noci jsme to nějak nestihli," zavrním Vincovi do ucha a pak se mu přisaju na rty.
"To zní přímo báječně," vrátí mi to a společně se přesuneme do koupelny. Vinc napustí vanu a já tam přiliju trochu pomerančové pěny do koupele. Během vášnivého líbání si vlezeme do vany a začneme se laskat na horních částech těla. Vinc se mi hned vrhne na bradavky a pokusí se mě přivést k šílenství, ale stačí se mu otřít o vzrušený penis a je šílenec z něj. Netrvá dlouho a už na něj nasedávám. Vždycky jsem měl rád, když to trochu bolí, proto si vybírám milence podle velikosti. Chris s Vincem jsou přesně můj typ. Dalo by se o nich diskutovat, jestli svou Evropané protože co se velikosti týče, jsou spíš Afričani. Takový Evropský nadprůměr a já zas krásný průměr. Co víc si přát. Vinc si je mých choutek vědom a proto přiráží nešetrně, aby mi tak způsobil přesnou dávku bolesti, kterou vyžaduji. Takhle se pomilujeme celkem dvakrát a pak usedneme ke snídani.
"Nebojíš se, že tam potkáme Chrise?" optá se najednou.
"Je to dost možné, ale mě je to jedno. Bude tam Elena a ta si už s ním poradí, a kdyby náhodou u sebe mám zbraň a ta ho spolehlivě odežene," usměju se a Vinc pochopí, že bych ho byl schopný zabít, kdyby se mě chtěl dotknout. Jednou mi dokonce řekl, že mu občas naháním strach, obzvlášť dřív, když jsem se ještě neuměl tolik ovládat. Odpoledne strávíme po obchodech. Nutně potřebuju nové oblečení a tak zneužiju Vince. Nerad nakupuju sám. V obchoďáku se navíc potkáme s Rossem, takže nám to jde jedna báseň.
"Sakra Dereku, vždyť to nemůžeš unosit," vydechne Ross, když s nakupováním skončím.
"To by ses divil. Jo a nezapomeň, že sraz je v pět u školy tak ne že na tebe budeme čekat. Zavolám na něj, když se rozloučíme a vracíme se domů. Tam dorazíme kolem čtvrté. Akorát na převlíknutí a cestu ke škole.
"Budeš řídit?" optám se Vince. Nějak se mi už řídit nechce. Vinc mi na to kývne a oděni v nových hadrech, vyrazíme směr škola. Díky mému učitelování máme parkování zařízené, takže se s tím nemusíme trápit jako ostatní. Děj se vůle boží, dorazí všichni na čas, takže nemusíme na nikoho čekat. Zaplatíme malý poplatek a ponoříme se do množství lidí kolem. Naštěstí je to obrovský pozemek, a tudíž je i takové množství lidí přijatelné.
"Nazdar mládeži. Co byste řekli pivku na přivítání mých milovaných studentů?" ozve se u nás pan Adams. Všichni z něj samozřejmě mají radost a tak se jde na pivko. I s Adamsem nás je dvanáct, takže se ti dva chlapy u výčepu dost nadřou, aby nám všem hned nalili.
"Tak na co?" zeptá se Archie.
"Na staré časy," pronesu a všichni se mnou souhlasí. Připijeme si dost nahlas, takže se na nás hodně lidí otočí, ale nekomentují to. Vinc si mě po přípitku odtáhne kousek od ostatních a hladově se mi přilepí na rty.
"Na staré časy jo? Říkal jsem si, kdo tě píchá, když tu nejsem a podívejme se Vinc. Pes vždy věrný svému pánovi," zaslechneme kousek od nás sarkastický hlas. Vinc se ode mě se škubnutím odtrhne a se strachem se otočí na Chrise.
"Nech si tyhle blbý keci pro někoho jiného. Snad sis nemyslel, že budu celou dobu sám. Víš moc dobře, jak jsem náruživý," odpovím mu a Vince si přitáhnu zpět k sobě.
"To vím a taky si vzpomínám, jak jsem tady Vincovi už tenkrát řekl, aby se od tebe klidil," usměje se, ale jeho oči ten úsměv nesdílí.
"Vážně? Ale chyba lávky, spíme spolu kolik let? Už vím deset, to je víc než s tebou. Prohráváš na plné čáře Chrisi a varuju tě, skus si něco a ustřelím ti ptáka, jen to hvízdne a budu pokračovat, dokud do tebe nenarvu zásobník a ty budeš žít. Sice jsem se od té doby dost změnil, ale pomstychtivý jsem stále. Nebo ti to tenkrát přišlo málo?" zavrčím a připomenu mu jednu událost, na kterou jistě dodnes nezapomněl, a kdyby náhodou chtěl, jizvy co díky mě má na zádech mu to připomenou. Chris se při té vzpomínce napne jako struna a pak nás nechá být. Nechápu, co tím tlacháním chce získat, ale dlouho mě tím srát nebude. Po tomhle výstupu se připojíme k partě a slavnost si užijeme jako kdysi, když jsme bývali studenti a o desáté večer zapálí vatru a minutou ticha poctíme duše zemřelých. Během toho ještě Chrise spatřím na druhé straně vatry a ve chvíli, kdy se naše pohledy střetnou, si uvědomím, že hra teprve začala a on je rozhodnut jí vyhrát.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yui-chan Yui-chan | Web | 30. dubna 2013 v 21:58 | Reagovat

Ach, jsem asi šílená, ale nějak Chrosivi fandím...vůbec nevím proč, ale prostě se mi líbí :D zato dvojčátka se nám nějak dostávají do problémů, jsem zvědavá, jestli to Derek zamete pod stůl tak, jak se tomu jistě pokaždé děje, nebo si je tentokrát vychutná, aby se pomstil Chrisovi...no jsem vážně zvědavá a doufám, že se brzy dočkám yaoiní kapitolky Chris x Derek ;)

2 Soubi Soubi | 2. května 2013 v 9:01 | Reagovat

No teda... už jsem asi vážně zkažená, ale tak nějak sympatizuji s Chrisem :D Už se tam objevuje dost často, tak doufám, že si brzy získá Dereka zpět :)) Na to se vážně těším ;) A co se týká našich vrahounků... mno, tohle jim už asi tak snadno neprojde. Začínají se dostávat do problémů, tak by si měli dát příště pozor, koho zabíjejí :D
Už se moc těším na pokráčko, co z toho zase vykouzlíš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama